Letadlo Air Force One se odlepilo od ruzyňské rozjezdové dráhy a zamířilo směrem na sever. Prezident vzal do ruky cédéčko a zvědavě si ho prohlížel. „Co to je? Nějaká počítačová hra?“ zeptal se svého poradce. „Ne, pane. Je to oslavná píseň, kterou na vaši počest nazpívala česká ministryně obrany.“

Poradce se naklonil k prezidentovi a šeptem pokračoval: „Nechali jsme to prověřit v archivu CIA. A víte, co zjistili? Že v minulosti měli tradici zahánět nepřátele zpěvem. Požádal jsem Condoleezzu, ať její hoši vyhodnotí, jestli to nemáme brát jako vyhrožování.“

Prezident pokýval hlavou a podíval se z okénka, kde zrovna za mraky mizela Středočeská pahorkatina. „Divná země. Říkal jste, že byli dřív součástí Ruska, anebo Jugoslávie?“

Těžko říct, třeba se song Honzy Vyčítala, ve kterém tohoto originálního písničkáře podpořila v refrénech neméně originální politička Vlasta Parkanová, stane hitem znějícím v Bílém domě. Ale není to moc pravděpodobné.

A měli bychom doufat, že mezinárodní tisk nebude tenhle dárek pro George Bushe moc rozmazávat. Celé to totiž působí spíš jako gag, který si filmaři připravili pro pokračování filmu Borat.

Ta písnička je strašlivá, o tom není pochyb, a jestliže rýmováním přihlouplého textu strávil Jan Vyčítal deset minut, je to vzhledem k výsledku stále příliš mnoho času. Z tisku také víme, že autorem nápadu je sama ministryně. Pamatuje si dokonce, kdy ho dostala: bylo to jednou v neděli odpoledne, krátce poté, co z Afghánistánu dopravil letecký speciál tělo českého vojáka, a těsně předtím, než se vydala na Vyčítalův koncert do Plzně.

Asi to vypovídá cosi o političčině duševním rozpoložení, ale není jasné, co přesně. Možná byla v „určitém chaosu“, což je situace, kterou právě Vlasta Parkanová omlouvala výrok svého vládního kolegy Alexandra Vondry o tom, že když odmítneme na našem území americký radar, tak by mohla být znovu zavedena povinná vojna. „Kdyby měl klid, tak by to takhle neřekl,“ prohlásila v rozhovoru s novináři.

Jenže Vlasta Parkanová měla na přemýšlení týdny, a nakonec s Vyčítalem tu hrůzu stejně natočila. V tom ovšem není jediný rozdíl. Vondra svým demagogickým výrokem donutil k přemýšlení i ty, kteří svůj postoj k radaru formulují povrchně a nechají se ovlivnit bídnou pověstí americké administrativy. Vondra řekl v geniální politické zkratce to podstatné: že za svou bezpečnost musíme nějak zaplatit a že když to nebude souhlasem s radarem a spoluprací se současnými spojenci, tak to bude muset být jinak.

Parkanová na to jde jinak a propaguje radar agitkou a nic jí nepomůže, že o ní sama dopředu říká, že agitkou není. To je přesně ten druh přesvědčování, na který má několik generací lidí v Česku vypěstovaný dokonalý obranný mechanismus. Vyčítalova píseň, napsaná na popud ministryně, jim nutně musí připadat směšná a trapná. Kdyby jejím autorem nebyl právě Vyčítal, o jehož upřímnosti ve vztahu k Americe nelze pochybovat, skoro by se nahrání téhle písně dalo považovat za provokaci.

Koneckonců z postranních úmyslů nemůžeme podezírat ani samotnou paní ministryni. Ona byla vždycky tak nějak božím člověkem. Když před lety působila v mediální komisi, jako kvalifikaci zmínila v nějakém rozhovoru to, že už jako holka chtěla být novinářkou. Později zase prohlásila, že ve sněmovně hlasovala pro gripeny, protože se jí ty stíhačky zdají krásné.

Na služební cesty si nechala ušít kostýmek ve stylu maskáčové uniformy, ale zároveň bez mučení přiznává, že neumí vojenské hodnosti. Skoro se chce napsat, že naučit se těch pár hvězdiček na výložkách musí být menší problém než se učit krkolomné písničkové texty.

Jenže to Vlasta Parkanová nepovažuje za práci. Zpívání je jejím koníčkem a vášní, v životopise ostatně uvádí, že si v osmdesátých letech přivydělávala coby amatérská zpěvačka. Pěvecké popularity však dosáhla až přes politiku: účinkovala v televizních estrádách, a před lety dokonce natočila cédéčko s normalizačním hitmakerem Karlem Vágnerem. My Češi máme velkou schopnost odpouštět svým politikům jejich úlety. Jsme v tomto smyslu tolerantní a velkorysí. Nehledě na to, že zastydlá touha stát se superstar není ničím ve srovnání s hulvátstvím Mirka Topolánka či policejním stíháním Jiřího Čunka.

Vlasta Parkanová je slušná politička se srozumitelnými názory a čistou, navíc konzistentní politickou i lidskou minulostí. To je v českých poměrech skoro výjimka. Ta skutečná výtka týkající se „proradarového“ songu tedy možná směřuje spíše do jejího okolí: někdo z blízkých nebo spolupracovníků jí měl říct, ať si tenhle nápad schová zase do nějaké novácké estrády.

Ale vraťme se na palubu Air Force One. Poradce se znovu nakloní k prezidentovi, jako by na něco zapomněl. „A řekl jsem vám, že ta ministryně obrany je v té jejich zemi nejoblíbenějším politikem?“ zašeptá prezidentovi. V letadle se rozhostí dlouhé ticho. To nakonec prolomí sám prezident. „Laura mi nedávno říkala, že když si zpívám v koupelně, nezní to špatně. Máme tady v letadle číslo na někoho, kdo dostal Grammy?“

LN, 6.6.2007

Autor je novinář