Předseda Nejvyššího soudu byl u prezidenta republiky a diskuse těchto dvou pánů se týkala i ostudného rozsudku Nejvyššího soudu vůči bývalým klientům H-Systému. Pak mluvil do televize a perlil.

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal byl „na koberečku“ u prezidenta republiky Miloše Zemana. Schůzky se účastnil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Pak pánové Rychetský a Šámal vystoupili před novináři a výsledkem bylo, že soudní systém zklamal (délka procesu 20 let) a za to se Šámal omluvil. Hlavní vinu však vidí páni v „divokých devadesátých letech“. Ostatně podpořil je v tomto kvílení i český premiér Andrej Babiš, když označil „tradiční strany“ za viníky kauzy H-Systém.

Není to zdaleka poprvé, kdy se nejvyšší soudní představitelé vymlouvají na „divoká devadesátá“. Již na počátku devadesátých let existovala skupina politiků, kteří chtěli privatizaci státního majetku zastavit do doby, než vzniknou „kvalitní zákony a právní prostředí“. Tehdy došlo k prvnímu vážnému střetu mezi zastánci „kvalitních zákonů“ (na prvním místě reprezentovanými Valtrem Komárkem) a zastánci rychlé privatizace státního majetku kolem Václava Klause. Klausova filosofie rychlé privatizace dostala ve volbách roku 1992 zelenou. Její odpůrci varovali před „šokovou“ reformou ordinovanou Klausem a předvídali „dalekosáhlé důsledky“. Privatizace se však protáhla, nejprve bylo nutné rozdělit Československo a pak došlo i na onu velkou privatizaci. Můj osobní názor je stále stejný, pokud bychom čekali na „kvalitní zákony“, měli bychom tu státní podniky dodnes.

Často se argumentuje tím, že nejlepší privatizace, dnešní Škoda Auto, proběhla předáním do rukou koncernu Volkswagen, a žádná podobná privatizace se už takzvanou velkou privatizací nepovedla. K tomu jen krátkou poznámku - Volkswagen měl „čuch“, když rozpoznal potenciál Škody Auto. Takových státních podniků však bylo jako šafránu. Český průmysl byl z éry komunistického hospodaření hypertrofovaný energeticky náročnými výrobami oceli a dalších produktů, kterými zásoboval především našeho okupanta - Sovětský svaz. Dnešní český průmysl má zcela jinou strukturu orientovanou zejména na export do zemí EU. Mimochodem, změna orientace z takřka úplné závislosti na dodávkách do SSSR na dodávky pro státy západní Evropy (Německo) proběhla právě v oněch „divokých“ devadesátých letech. Na konci devadesátých let se náš export již přeorientoval na dodávky pro západní Evropu, tj. státy zakládajících členů EU.

Proberme však systém soudní z této stránky:

Pavel Šámal, dnešní předseda Nejvyššího soudu, byl před rokem 1989 člen KSČ, Pavel Rychetský, dnešní předseda Ústavního soudu, byl členem KSČ v letech 1966 až 1969, Josef Baxa, dosluhující předseda Nejvyššího správního soudu, se stal soudcem okresního soudu v roce 1984 (za vlády KSČ), wikipedie jeho případné členství v KSČ neuvádí. Mimochodem, znám minimálně jednoho kandidáta KSČ, který se stal členem 17. listopadu 1989. Tomu se říkalo „poslední komunista“.

Pokud bychom prošli české soudnictví, je jisté, že všichni soudci, kteří u justice zůstali po roce 1989 a jsou narozeni ve čtyřicátých, padesátých a počátku šedesátých let minulého století, prošli komunistickou stranou. Nevýkonnost justice, která se náhle musela přizpůsobit explozi problémů svobodné společnosti po roce 1990, tak přičítám mimo jiné i naprosto nedostatečnému vybavení soudců. Ti byli v zásadě poslušnými dílky komunistického systému a náhle mohli rozhodovat svobodně a podle práva. Nemyslitelné před rokem 1989.

Pokud jde konkrétně o případ H-Systému, jenom proces s jeho zakladatelem Petrem Smetkou trval mnoho let, než skončil pravomocným rozsudkem na 12 let věznice. Smetkovi šlape na paty David Rath, který se soudí již pět let a v jeho případě lze vynesení pravomocného rozsudku očekávat také ještě v řádech let.

Na takzvaných divokých devadesátých letech se podle mého názoru soudní systém převzatý kompletně z éry socialismu podílel měrou více než vrchovatou. Snaha Šámala, ale i Rychetského vinit z tehdejšího stavu justice jenom tehdejší vládní strany (podobný postoj zaujal i Babiš), je tvrzením spíše líbivým než pravdivým. Seznam ministrů spravedlnosti od vzniku samostatné České republiky najde zájemce zde. Po „doktoru práv“ Janu Kalvodovi nastoupila Vlasta Parkanová, po ní se stal ministrem spravedlnosti Otakar Motejl a posléze, v roce 2000, i Pavel Rychetský ve vládě Miloše Zemana. Pavel Šámal od roku 1993 (!) působí na Nejvyšším soudu, od roku 2015 jako jeho předseda. I on se proto své spoluodpovědnosti za stav justice v devadesátých letech nezbaví.

Rozsudek Nejvyššího soudu, který 60 rodinám nařizuje vystěhování, je flagrantním příkladem vítězství dikce zákona nad selským rozumem. Nelze ho obhájit a jak jsem si všiml, Šámal ho ani moc nehájil. Spíše se snažil hodit odpovědnost na stát, ten prý má pomoci.

Kdo pomůže dalším okradeným, například majitelům zemědělských majetků, který jim byl po únoru 1948 postupně vyvlastněn? Kromě vrácení polností se naprostá většina z nich nedočkala náhrady za komunisty zabavený živý a mrtvý inventář . Samozřejmě, politici mají na tom lví podíl, nicméně i moc soudní se v těchto případech chovala alibisticky. Kdyby měl český stát řešit všechny nespravedlnosti světa, vydělávali bychom jenom na nápravu křivd, ať už skutečných či domnělých.

Pavel Šámal, ale i Pavel Rychetský či Josef Baxa jsou zcela jistě lidé vzdělaní a znalí zákonů. Jenom ten zdravý selský rozum se někam vytratil, ke škodě nás, občanů tohoto státu.