Není to poprvé, co David Rath předvádí, že se minul povoláním: je rozený bavič, schopný exhibovat na veřejnosti bez ohledu na to, zda se zesměšní. Což pěstoval už jako poslanec v parlamentu: stačí si vzpomenout na jeho roli v šestidenních obstrukcích v listopadu 2011, jimiž se sociální demokracie marně snažila potopit reformní balík tehdejší Nečasovy vlády.

Rathův rejstřík zdržovací taktiky, kterou teď používá u soudu k oddálení rozsudku za korupci a jež sahá od nečekaných výměn advokátů až po mnohahodinové proslovy v soudní síni, ovšem zároveň prozrazuje, jak moc mu teče do bot.

Přesto by celé tohle divadlo, jakkoli působivé navenek, nemělo zastřít jádro věci: důležitější než všechny ty úplatkářské miliony v krabici od vína či ukryté pod podlahou, je skutečnost, že byl v kauze, která se vleče už čtvrtým rokem, opět zmapován mechanismus, jakým se v České republice přidělovaly státní zakázky.

To, co bylo řadu let veřejným tajemstvím, totiž podezření, že se do výběrových řízení přihlásily kromě předem určeného vítěze coby „křoví“ i další firmy se záměrně vyšší nabídkou s tím, že příště se dostane zase na ně, se v posledních letech v tuzemských soudních síních nejen posuzuje, ale stále častěji i dokazuje.

Případ někdejšího středočeského hejtmana Ratha a jeho dvou zatím nepravomocně odsouzených spolupachatelů, bývalé ředitelky kladenské nemocnice Pancové a exnáměstka krajských nemocnic Petra Kotta, jakož i šesti manažérů dotyčných firem, patří k těm nejprominentnějším, ale svou podstatou výjimečný není.

Odhalených případů bylo tolik, že se stěží mohlo jednat o ono příslovečné „pochybení jednotlivců“. Šlo o systém. Ten měly odstranit změny zákona. Zda se to povedlo natolik, aby se dalo mluvit o podvodech při přidělování veřejných zakázek v minulém čase, je ovšem otázka. Nelze vyloučit, že to hlavní, co se změnilo, je výše úplatků: za Ratha to prý bylo 10 procent.