Jsem sám doma a holky jsou na horách. Práce nad hlavu a někdo musí hlídat barák a psy. A holky? Sedí u krbu a povídají si o chlapech. To vím z telefonátu. Volal jsem jim na hory, jak se mají. Sedíme u krbu a povídáme si o chlapech, zněla odpověď.

Slýchal jsem už dříve od kamarádek a známých, že si ženské povídají o chlapech. "Kdyby chlapi slyšeli, co si o nich povídáme," řekla mi kdysi jedna moje kamarádka, "už nikdy by se jim pinkulíni nepostavili." Copak asi strašného si mohou o nás povídat? Nikdy jsem se to nedozvěděl.

Snažil jsem se na to přijít přes analogii. Ale nedošel jsem daleko. Když se sejdu s kamarády, nikdy si nepovídáme "o ženských". Nebylo tomu tak ani dřív, za mlada, když jsem býval za svobodna takříkajíc v byznysu.

Snad by bylo pěkné se proměnit v mušku a usadit se někde u stropu a vyposlechnout ty řeči. Třeba by to bylo chlapovi-mušce zdrávo. Podíval by se do pomyslného zrcadla a pochopil by, jak ho vidí druhá strana. Ale abych byl upřímný, kdyby mi teď někdo dal reálnou nabídku, že by mě dopravil tam na hory, na chalupu, a přilípnul by mě coby mušku ke stropu, přes všechnu svoji zvědavost bych odmítnul. Ne snad, že bych se tak moc bál hrozby vyřčené tehdy tou mou kamarádkou. Jenom si myslím, že není radno překračovat kruhy tajemství a dokud mezi muži a ženami nějaké tajemství přetrvává, věci jsou daleko méně v nepořádku, než se někdy zdají být.