Ne snad, že bych se mu divil. Jestli se něčemu divím, pak tomu, že psi snášejí košíky tak trpělivě.Bart dokonce do té míry spojuje košík s procházkou, že ráno natahuje hubu, abych mu ho nasadil. Strká do něj hubu s jakousi dychtivostí. Což samozřejmě neznamená,že mu pěkně leze na nervy.
Když se vracíme domů, před vrátky mu ho sundávám. Ví to moc dobře, vždyť do dělám už deset let. Ale u cesty která vede kolem vrátek je křoví a Bart pokaždé - už deset let - se pokusí si košík sundat sám. Zavrtá hlavu mezi větve a pajtluje sem a tam, než ho zavolám, pokárám ho - vcelku vlídně - a košík mu sundám.
Nevěří mi, že ho zbavím obtížného břemene? Chce mi dát najevo nezávislost? Věří, že se mu to jednou povede? Nebo je to součást rituálu?
Nevím. Třeba je v tom něco ještě úplně něco jiného, o čem se nikdy nedozvím. Je to ostatně lhostejné. Jakmile něco trvá deset let, pak už ta dlouhá tradice je dostatečný důvod k tomu, aby věc trvala.