Posledně jsem tu vyprávěl, jak se Bart mlátil o kovové nohy skřínky, když se pokoušel vysvětlit Brokovi, toho času za plotem, co si o něm myslí. Letos o Vánocích dokonce tak trošilínku chytnul od hořící svíčky... naštěstí to trvalo jen chvilku, stačilo plesknutí a oheň byl zažehnán a zůstal po něm jen smrad škvařených psích chlupů. Takže práh bolesti zůstal někde hluboko pod vrstvou srsti.

On je ten práh bolesti veličina proměnlivá.

Když vládne pohoda a pes se jenom metelí kolem vás u jídelního stolu, stačí se jen trochu dotknout podrážkou měkké pantofle jeho tlapky a on vyjekne, jako byste mu ji vzali do louskáčku na ořechy. Ovšem práh bolesti je nepřímo úměrný emocím. Čím vyšší emoce, tím menší citlivost, až na - řekl bych, čistočistou nulu.

Bart byl štěně do naší domácnosti čerstvě dovezený, když jsem se poprvé přesvědčil, jak je to s jeho prahem bolesti. Nechtěli jsme ho pustit nikam do ložnice, pelech dostal v kuchyni a tam jsme ho taky zavřeli, aby si zvyknul.

Nezvyknul si.

Znovu a znovu se rozbíhal a bum, narážel čumákem do dveří. Bum. A znovu. Bum. Znovu. Musel být napůl omráčený po každé takové ráně. Trvalo to hodinu, dvě.

Po půlnoci… hádejte, koho to omrzelo?

Dnes spí Bart na pelechu u dveří a hlídá. Jenže je to jeho volba. Kdybychom ho k tomu chtěli nutit a zavřeli ho tam, následovalo by "bum,".