Když je vlevo vpravo a naopak
Co je vlevo a co je vpravo? Jelikož jsme v rubrice "jak život jde", naprosto nejde o "levopravé" dělení politické. Příběh začal tak, že jsem si domlouval pracovní schůzku s jednou paní, která měla co dělat odpoledne na Vinohradech. Institut digitální fotografie je nedaleko odtud v Hálkově ulici, takže jsem navrhl jako místo schůzky náměstí Míru. Každý Pražák ví, kde je zde Národní dům (každý druhý tam chodil do tanečních). Takže dávám instrukci: "Vpravo od Nároďáku je Francouzská ulice a na pravém rohu Francouzské a Míráku je pizzerie a v ní se sejdem."
OK. Přijdu v danou chvíli do pizzerie a kolegyně tam není. Okouním, pak volám mobilem. Ale to už vidím jejího manžela, jak na mne mává z protějšího chodníku. Na druhém rohu Francouzské a Míráku je taky restaurační zařízení, dokonce nekuřácká kavárna. A tam ona paní seděla.
"Domlouvali jsme se na pravém rohu," povídám.
"No jo, ale tohle je pravý roh!"

"Jak to?" divil jsem se. "To je přece levý roh Francouzské a Míráku."
"Jenže je to pravý roh Nároďáku na Francouzské a Míráku."
Na tuto logiku jsem neměl odpovědi. Navíc, nebylo proč se dohadovat, nekuřácká kavárna byla skvělá, bez hnusného smradlavého kouře, který otravuje vzduch v pizzerii naproti.
Vzal jsem si lístek, abych si vybral, co si dát k zakousnutí. Zarazily mě ceny - byly neuvěřitelně nízké!
"Není to v eurech?" ptal jsem se číšnice.
Nebylo to v eurech, bylo to v korunách. A příště budem chodit vždycky sem. Na pravý levý, tudíž pravý (třebaže levý) roh.

Dobrá anketa
Já vím, že webové ankety nemají prakticky žádnou vypovídací hodnotu. Ale stejně mě potěšilo, jak dopadla anketa na téma, zdali případ z Havlíčkova Brodu vyvolal nedůvěru ve zdravotníky. Odpověď, že nevyvolal, skoro šestinásobně převažuje nad odpovědí, že ano, že vyvolal. To je dobře. Čím dřív se situace uklidní, tím líp. Případ záměrného zabíjení injekční stříkačkou je absolutně ojedinělý a byla by strašná chyba na něj reagovat hysterií anebo dokonce nesmysly jako jsou televizní kamery na sálech a stohy dalších v uvozovkách bezpečnostních formulářů.

Strýc Podger a bezdrátový telefón
Dlouho jsme se doma trápili se starým bezdrátovým telefónem, až jsem se rozhodl koupit nový. Bylo to velmi jednoduché. Zašel jsem do krámu, tam mi ukázali deset různých typů a já zvolil jeden pěkný Panasonic. Nebyl drahý (ani ne tisícovka) a měl všechno, co pokládám za užitečné, tedy pamatoval si čísla, uměl sám sebe najít (na základně je puntík, ten zmáčknete a telefón se ozve), je vypínací a v neposlední řadě - dělá ho stejná firma, která vyrábí moc dobré digitální fotoaparáty.

Takže jsem ho přinesl domů, byl jsem za volbu pochválen - a vyzván, abych bezdrátový telefon nainstaloval.

Dal jsem do něj nabíjecí NiMH akumulátory, do zástrčky nasadil napájení, našel vhodné místo pro základnu a telefón jsem vložil do kolébky, abych mu nabil baterky.
"Nabíjí se sedm hodin," pravil jsem.
Ljuba byla zvědavá, jak bude nový bezdrátový telefón fungovat a už po hodině naléhala, abych ho vyzkoušel.
Dobrá, i když není úplně nabitý, aspoň trochu by fungovat měl, řekl jsem si. Jenže on potvora nefungoval vůbec.
Už jsem začal chmurně uvažovat, že mi není dáno s prospěchem používat bezdrátový telefón, měl jsem s ním potíže už dávno, ještě když jsem bydlel na Smíchově a ani tady ve Zvoli to není jiné. Já a bezdrát, to prostě nejde dohromady. Nakonec se Ljuba šla podívat, co s tím bezdrátem je.
"Musíš do něho strčit drát," pravila po obhlídce.
Tudy na ty dudy! Jak prosté, milý Watsone! Aby bezdrát mohl řádně bezdrátit, potřebuje drát, toť prostá dialektika, řekl by marxista.
Drát zastrčen, bezdrát bezdrátí a já už nejsem veleben za bystrost, jak jsem to všechno zařídil.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena