Před nedávnem jsem tu psal o zvířeti, které jsem zahlédl na naší zahradě. Zahlédl jsme ho opravdu jen na kratičkou chvíli, takže popis byl velmi nejasný.
Včera jsem seděl na zápraží a Iris najednou zpozorněla, vyskočila a rozběhla se stranou. Stačil jsem se ohlédnout a - opět - jsem zahlédl zvíře. Tentokrát jsem ho viděl lépe. Mělo dlouhý holý ocas a podlouhlé tělo hnědé barvy. Zajelo to pod terásku - máme ji z prken a pod ní je prostor, kde by se mohlo skrývat. Jen to mi nejde do hlavy, čím by se mohl u nás živit? Žádná svinstva se kolem domu nepovalují. Taky mě napadlo, jestli to nebyla kuna. Před lety žila v břečťanu u nás na Mrázovce. Obdivoval jsme obratnost, s jakou běhala na kulaté trubce zábradlí, dokonce v mrazu. Jenže kuna nemá holý ocas a taky tvar těla je jiný. Nevím, ž čeho bych měl mít menší radost, zdali z kuny nebo potkana.
Iris samozřejmě to zvíře nechytla. Doběhla na místo, když už to bylo pryč, a tak tam jen přísně obcházela - zaběhlo to pod terasu v místě, kde máme hnízdivý smrček, takovou kulatou, věčně zelenou potvůrku. Doufám, že Iris nenapadne smrček vykopat pod záminkou, že se na našeho vetřelce dohrabe.

Beseda ve Smíchovské knihovně
Po dlouhé době jsem se včera setkal na besedě se čtenáři. Pozvali mě do Smíchovské knihovny (to je v Praze, na náměstí 14. října) v budově někdejší smíchovské tržnice. Byl jsme tam poprvé a věru jsem měl na co koukat: obrovská secesní loď někdejší tržnice je předělaná na knihovnu, prostor je dělený kovovými konstrukcemi, všude je krásně vidět, je to vzdušné a světlé, plné knížek - a hlavně, žije to! Knihovna byla plná lidí a i ten prostor pro besídky a setkání je výborně řešený, protože je pěkně stranou, aby to nerušilo čtenáře a přitom to není oddělené, odříznuté od zbytku knihovny.
Narváno jsem neměl, přišlo pár moc milých lidí. Vyprávěl jsem jim všechno možné, však víte - moc "veselých historek ze psaní" u psacího stolu nenasbíráte.
Milý byl jeden pán, který seděl v první řadě. Chvilkami podřimoval, pak pozorně naslouchal a bylo vidět, že ho zajímá, co říkám. Dokonce si dělal poznámky. Pak si vzal slovo a měl asi takovou řeč.
Každej člověk si nese něco jako životní pytel a ten postupně vyčerpává. No a vy jste ho vyčerpal před dvaceti lety!
Tak jsem mu srdečně poděkoval za ta milá slova, opravdu mě potěšil!

Jak za starých časů
Na velký nákup jezdíme do Vestce, do Hypernovy. Tu teď předělávají na Alberta. Můj ty smutku!
Přijdete a máte pocit, že jste v roce 1987. Poloprázdný krám. Nic tam nemají. Desetimetrový regál a v něm jeden druh brambůrků v pytlíku. Sháním třtinový cukr, znáte to, ten krystalický, nahnědlý. Prostě, máme ho rádi.
Oni ho neměli! Představte si, oni neměli třtinový cukr!
Ještě tam chyběly nápisy, že zde pracuje brigáda socialistické práce a taky tam nebylo napsáno, že naše závazky k 18. sjezdu komunistické strany splníme. Ale třeba to tam za čtrnáct dní, až přijde čas velkého nákupu, bude.
Anebo ta konverze z Hypernovy na Alberta bude hotová a zas tam bude normální sámoška. Se vším všudy, i se třtinovým cukrem.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena