Okusování bačkor, to je doména štěňat, že? Nikoli stoprocentně. Mám pantofle, jsou to pantofle látkové, z nějaké chlupaté tkaniny. Mám je už několik let a není na nich nejmenší psí zubní stopa. Přistály mi na noze už po štěněcí éře. Jenže je občas zaštrachám, jako tuhle, a pak vytáhnu pantofle náhradní.
Starší. Akvizice z dob Gari-štěněte. Jedna je načatá.
Včera odpoledne jsem se vrátil z Prahy, přijdu a koukám – ta načatá je ještě načatější. Začnu hromovat, přijde Gari, tváří se velmi provinile a v pozadí Nora se starostlivým výrazem ve tváři. Můj povyk má výchovný efekt. Na mě.
Neštrachej pantofle a ty načaté nech v botníku.

Bez pejsků

Snažím se už nějakou dobu zrušit nevyužívanou telefonní linku O2. Nepochodil jsem v OC Novodvorská: tam to bylo pikantní. Tři stolečky, fronta lidí ven až na chodbu. Vynořil se ochotný pán od O2. Pomáhal takto: Jak vám mohu pomoci? Potřebuju zrušit nepoužívanou linku. To zařídíme, počkejte si ve frontě. A šel pomáhat tomu člověku za mnou.

Druhá štace OC Chodov. Což je jádro dnešního sdělení – vlezu dovnitř, tam info tabule, dotyková. Prázdná. Dotknu se a ono nic. Dotknu se znovu a zase nic. Sáhnu sem, sáhnu tam a ono nic.
Načež přišel vietnamský chlapeček, sahal mi tak k pasu, podíval se na mne náležitě s pohrdáním a prstíkem tabuli zapnul a už jel, listoval, vypisoval, tabule s ním komunikovala. Pro mě jen důkaz toho, že dospělost začíná v okamžiku, kdy člověk ztratí schopnost nastavit budík. O nastavení TV kanálu na televizi nemluvě.

Jen dodám, jak jsem v OC Chodov pochodil. Nakonec jsem k O2 dorazil, kancelář je v rekonstrukci a byl tam vzkaz: Těšíme se na vás ve stánku před obchodem. V jakém stánku před jakým obchodem? Těším se, až od té vaší parchantské firmy vypadnu, debilové.

Ještě bych měl nějak zařadit mé povídání do psí rubriky. No jo, pejskové… Ti na mě čekali doma. Dlouho.

Dnes ráno, každé ráno

Ljuba putuje s kamarádkou Luckou po špičatých horách někde mezi Anapurnou I a Anapurnou II (sleduju to na mapě a jímá mě závrať), já hospodařím doma sám s pejsky. Vstávám brzo, dnes v půl páté. Pejskové mě nechají v klidu se nasnídat, pak mi dovolí si přečíst, co je nového. Neklid začíná v koupelně a když se pak oblékám, mám kolem sebe klubko snad pěti psů. Skáčou, honí se, popohánějí mě, lezou mi do nohavic, tahají za rukáv košile, šťouchají do mě frňákem, cpou mě do dveří a ze schodů a hlavně – pryč, jde se, jde!

Vyjdu z domu, otevřu vrata a otevřu dveře, aby mohly nasednout dozadu na své brloh-sedadlo.

Volně popocházejí po chodníku.
“Počasí je dnes vlídné, viď, Noro?“ vece Gari.
“Soudě podle tvaru mraků, dá se čekat příjemný den,“ odpovídá Nora. Hledí k obzoru. „Jen aby to vydrželo.“
“Vánek je mírný. Nezdá se mi, že by mělo dojít k nějaké anomálii.“
Takto tam procházejí a rozhlížejí se, občas se zastaví, aby se podrbaly za uchem.
Musím zařvat a nahnat je do auta – pryč, jede se!