Včera nás Ljuba ponechala bez dozoru, a přesto jsme s Norou všechno stihli. Svítilo sluníčko, takže jsem měl příležitost pořídit referenční snímky Canonem S110 pro svého Digineffa. Pak jsme si po obědě schrupli a po obědě jsem napsal za Nořiny asistence Poslední slovo do Lidových novin. V další fázi jsme se vypravili do lesa na dříví. Vezl jsme kolečko a na kolečko připevnil obrovskou kupu suchých haluzí. Nora běhala kolem a nosila větvičky. Vrátili jsme se a stačili jsme dřevo nařezat, posekat, naskládat do dřevníku a ještě zamést kolem dřevníku, a to včas, než se Ljuba vrátila z natáčení Ulice. A dnes ráno jsem stačil vyvézt popelnici.

Optimista ve mně jásá: došlo ke zlomu, už nikdy žádný průšvih, všechno stíhám.
Pesimista namítá: každá série má svůj konec a ten se blíží, kamaráde.
A Nora? Ta stíhá všechno, jak potřebuje.
Je totiž pejsek.

Dobré zprávy

Konečně se do naší záletní hospody vrátili kunčofti! Od 28. prosince do 12. ledna jsme byli s Ljubou v Barmě a nikdo nedoplňoval slunečnicová semínka do krmítka. Hned po návratu jsem se opět ujal úkolu vrchního sypače, vždy za asistence Nory. Ta mě doprovází a vyhání imaginární kocoury z křoví, používaného ptactvem jako čekačka. Je to něco jako vymítání ďábla, podrobněji o tom pojednám jindy. Podstatný je pro tuto chvíli fakt, že zrní je v krmítku dost... jenže strávníci si odvykli a náš záletní hostinec je polo až zcela prázdný.

Až včera se to začalo jak se patří hemžit. Stehlíci, zvonkové, sýkorky obyč i sýkorky modřinky, obvyklá klientela. Po třech týdnech máme zase plno. A kvete vilín, je obsypaný žlutými kvítky. Na zahrádce je plno a jsou tu Hromnice a s nimi o hodinu více. Jedna zpráva lepší než druhá.

Politický pes

Včera večer jsem byl na návštěvě. Vítal mě pejsek, maličká fenečka jorkšíra. Byla na deseti místech najednou, skákala, běhala, nechala se vyhánět paní domu od stolu, aby se vynořovala z nepředvídatelných skulin, a toto dělala, dokud se neunavila. Pak odběhla na pelíšek a tam podřimovala.

Mluvilo se o všem možném, převážně o politice, lokální i celostátní. Načež v jednu chvíli pejsek vyběhl a štěkal a opět kroužil kolem stolu.
Co ho to popadlo?
Jak se tak mluvilo o politice, přišla řeč na Jiřího Paroubka a jeho úzké vazby na kolotočářskou rodinu Kočků. No a jak pejsek uslyšel slovo Kočka, vylít.

Kdyby Paroubek seděl s námi, zvolal by na psa:

"Na pana Kočku mi neštěkej!"

To je jednoduché

Volal mě kolega novinář z Blesku. Pracuje tam v magazínu a dělá něco jako anketu na téma "Já a můj pes". A že stačí pět řádek textu. Stačily by řádky tři, v nouzi dva. Ovšem u toho musí být fotka.

Seděli jsme s Ljubou zrovna u poobědového kafe a Nora trůnila na svém křesílku.
"To je jednoduché," řekl jsem, "ty dva řádky vám nadiktuju a s Norou mě Ljuba vyfotí iPhonem a pošle vám fotku mailem."

Po těch slovech, jakmile je slyšela, Nora plavně seskočila z křesílka odešla nahoru do ložnice (naší ložnice, ona nemá ložnici, pokud ovšem naši ložnici nepokládáte a její ložnici) a zakutala se do pelechu.

Nemá ráda bulvární tisk.
Nicméně nakonec nalákána na kanapíčko, z něhož se díváme na filmy a zde vyfocena, jak račte viděti. Všichni tři zde sedáváme.

Má ráda koukání na filmy.