Mělo patřit k dokonalosti absurdního dramatu, že některé otázky týkající se Židů si za nacistické okupace vyúřadovávali sami Židé. V pobočce Židovské náboženské obce v Roudnici nad Labem takto úřadoval můj otec, tedy než na udání souseda, že poslouchá zahraniční rozhlas, musel nastoupit na trasu Pečkárna – Malá pevnost Terezín – Mauthausen. Teď ale ještě úřadoval, podobně jak na Obci v Praze byl uklizen mezi jinými také slavný operní pěvec, tedy dokud směl hrát a zpívat, nezapomenutelný doktor Bartolo v Lazebníku sevillském na scéně Národního divadla Hanuš Thein. A právě on měl zajet do Roudnice cosi vyřídit.

Výlet Žida mimo obvod trvalého bydliště, nadto vlakem a ještě přes noc, vyžadovalo několik dokumentů a razítek, což se nakonec podařilo obstarat a Thein přijel.

Byli jsme vystěhováni do dvou sklepních místností. Pro tuhle noc jsme se tedy sestěhovali do jedné a druhá byla připravena pro Mistra. Po večeři maminka vstala a začala sbírat talíře do škopku umístěného na štokrli hned vedle stolu, že je bude omývat. „Absolutně vyloučeno!“ vykřikoval Thein, vyhrnoval si rukávy a trval na tom, že nádobí bude mýt on. Přetahovali se s maminkou o utěrku, až musel zasáhnout tatínek.

„Vlasto, nech ho, prosím tě. Představ si, že je po válce. Ty jdeš po Národní třídě a potká tě paní Steinová. Vlastičko, ječí přes celou ulici, už jste byla v Národním poslechnout si našeho božského Theina? A ty řekneš Theina? Božského? Prosimich, paní Stein, ten přece u mě myl nádobí.“

x x x

Bylo po půlnoci v pisoáru jednoho z barů poblíž Národní třídy; za malou přepážkou vedle mne čůral starší muž s puštěným tranzistorovým rádiem na krku. Tenkrát byly tranzistoráky málo vídané kuriózum dovážené z ciziny. „Říkají něco nového?“ ptal jsem se nad umývadly při oplachování rukou. „Já to neposlouchám,“ oznámil dědoušek a cestou k barovému pultu mi záhadu vysvětlil.

Tranzistorák mu poslal Rudolf Friml, toho času v Los Angeles. Měl ho mít stále puštěný na Praze 1 a jakmile zahrají něco od Frimla, okamžitě telefonovat Mistrovu právnímu zástupci a ten bude hned žalovat. Tímto jsem tedy pro vás uvedl na scénu Antonína Maisnera, hudebního manažera, který odmítal vzít na vědomí rozvíjející se socialismus tak dokonale, že i úředníci ohromení jeho totálním ignorováním výdobytků dělnické třídy se nezmohli na to mu škodit. Tonánek prostě manažeroval dál.

Chtěl jsem třeba vědět, jak tenhle solitér dokáže dostat do novin informace o svých koncertech. Normální člověk by navštívil dámy a pány v kulturní rubrice, bystřejší by se snažil odchytit vedoucího vydání, drzejší by chtěli audienci u šéfredaktora. Ne tak hudební manažer Maisner.

Bábě svačinářce dal obálku pro pana M v sazárně. V obálce byly dva lístky na koncert, pro sazečovu dceru a jejího mládence, a papírek se dvěma řádky. Ty pan M okamžitě vysázel a ještě horkou sazbu hned zalomil do sloupce krátkých zpráv Z domova. Nikdy nikdo nezkoumal, jak se tahle zpráva vlastně do novin dostala. I když...

V době, o které píšeme, bývaly právě krátké zprávy terčem vtipálků, kteří je všelijak vylepšovali. Stalo se například, že ke zprávě o chystaném koncertu významné moskevské harfenistky jakýsi čtverák procházející sazárnou hbitě připsal „Celý koncert bude překládán do češtiny“, čehož si bohužel všimli na sovětské ambasádě a spustili hned větší dusno. Žertéři kolem sazáren si pak museli na čas dát pauzu. Ale vraťme se k Antonínu Maisnerovi.

Žluté plakáty s černým písmem (jeho ochranná známka) zvaly k závěrečné besedě, na níž bude Rudolf Deyl starší vzpomínat na starou gardu Národního divadla. Po dvou měsících se závěrečná beseda opakovala a pak zase… a vždycky byla závěrečná a vždycky bylo zcela vyprodáno. Tenhle trik Tonánek rád opakoval; snad si ještě někdo vzpomene na žluté plakáty hlásící jediný houslový koncert Ivana Kawaciuka. Jenom co já pamatuji, byl jediný (beznadějně vyprodaný) nejméně čtyřikrát. Tentokrát šlo ale o něco jiného: Rudofu Deylovi staršímu mělo být devadesát.

Slavnostní podvečer začínal už na schodech Rudolfina. Nastoupila tam kompletní hudba Hradní stráže, jejímuž veliteli Tonánek vysvětlil, že Rudolf Deyl byl za Rakouska na vojně, takže Hradní stráž si nesmí nechat uříznout ostudu svou neúčastí.

Rudolfinum praskalo ve švech. Lidé stáli ve všech uličkách, nahoře varhany byly zcela obleženy a plno bylo i na podiu. Jen nějaké čtyři či šest metrů čtverečních zůstalo volných pro gratulanty, což byla plejáda hvězd, která by dnes vydala na několik ročníků Thálie. V druhé půli přišel sám Mistr. Přichystali mu křeslo a malinkatý stoleček, na který si položil mohutné kapesní hodinky a začal vyprávět. Měl už to mnohokrát odzkoušené, takže aplaus přicházel ve správných okamžicích, až po ten mohutný, závěrečný. Jenomže ten ne a ne skončit, takže oslavenec, po několika odcházeních a přicházeních, se rozhodl laskavě přidat, ano, tušíte správně, závěrečný monolog Cyrana.

Tenhle monolog není nikdy žádná velká taškařice. Jenomže tady stál muž, kterému bylo dnes devadesát, chytal se za srdce, vrávoral… ne, vůbec to nebyla legrace, a já byl rád, když to skončilo, Cyrano se narovnal, hluboce se uklonil, sebral hodinky ze stolku a odkráčel definitivně.

Podíval jsem se na své hodinky. Bylo přesně 17.00. Tonánek Meisner nebyl ochoten platit Rudolfinum ani o minutu déle.

(Z připravovaných memoárů)