Pro přírodu, abych neurazil nějaká orientální božstva, pro přírodu, vždyť to už je málem půlka století!

Ti čtyři si říkali Tyčka, Franta, Prťák a Vosa. A v roce 1970 uskutečnili naprosto šílený nápad. Vydali se autostopem z Prahy až do japonské Osaky. Chtěli se podívat na tehdy probíhající Světovou výstavu (cizím slovem: Expo). Měli ovšem ohromnou kliku, že se poinvazní normalizace v bývalém Československu teprve zabydlovala. Povedlo se jim překonat nově zadrátované hranice bez jediného škrábnutí. Po skončení cesty Japonskem a před návratem domů přemýšleli, že by to mohli střihnout přes Kanadu. Jako že by to vzali kolem světa. Když mohli hrdinové Julese Vernea stíhat cesty kolem světa za 80 dnů nejrůznějšími dopravními prostředky, proč by to nemohli zkusit tihle šílenci. A ne v představivosti nějakého autora, jakkoliv slavného, ale ve skutečnosti. Autostopem. Jako ukáznění občané své země zaběhli na československé zastupitelství v Japonsku. Skromně požádali o prodloužení výjezdních doložek. Pro mladší čtenáře: to byl papírek, bez něhož vám byl pas k ničemu.

Odpověď, kterou dostali byla prostinká: ne. Na nechápavé pohledy tenkrát strašně mladých cestovatelů to velvyslanecký úředník vysvětlil: dobrodružství skončilo. Hajdy domů.

A tak se čtyři chlapci s batohy na zádech vrátili domů.

Z dobové zprávy Zdeňka Thomy (to je ten shora zmíněný Tyčka):

S 35 kilogramy na zádech “chlapci” projeli i pěšky prošli 14 zemí světa, svezlo je - většinou na nákladních autech - 497 řidičů. Na vlastní kůži okusili mrazy v Turecku, prach íránských pouští, divoký Afghánistán, vedro indických rovin, zlaté chrámy Nepálu, dech Himálaje, vlhké džungle Malajsie i výbuch japonské sopky Komagatake. Jen do Singapuru se protloukali pět měsíců.

Konec dobové zprávy.

Pro Zdeňka Thomu tenhle výlet ale znamenal naprostou změnu jeho života. Dal mu úplně jiný cíl a obsah, než jaký si kdy před tím představoval. Zdeněk Thoma se zamiloval do Dálného východu všeobecně, a do Japonska obzvláště. Přes nejrůznější překážky si i v dobách nejtvrdší normalizace našel způsoby, jak se poměrně pravidelně vypravovat na cesty do země vycházejícího slunce. V jeho úsilí mu hodně pomohlo, že uměl (a dodnes umí) vyprávět. Nejen slovy, ale také fotografiemi. Jeho reportáže zveřejňovaly časopisy, včetně těch nejoblíbenějších (viz Mladý svět), a také se začaly objevovat knižně.

Thomovy reportáže, doprovázené jeho vlastními fotografiemi, byly vždycky ohromně zajímavé. Navíc se mu povedlo se vyhnout politizování, útokům na Japonsko jako na důkaz imperialistické dravosti, a podobným nesmyslům, které byly tehdy v Československu zvykem. Thoma ve svých reportážích vyprávěl o nejrůznějších lidech. Od rybářů z těch úplně nejmenších vesniček, přes studenty, až k předním umělcům, vědcům a kapitánům průmyslu. Se všemi si povídal jako obyčejný člověk s obyčejnými lidmi. S mnoha z nich se spřátelil, což není v zemi tak odlišné od srdce Evropy nijak jednoduché. Dozvěděl se od nich, co všechno se skrývá za dodnes bohatou japonskou kulturou, poznal místní zvyky, pověsti a báje, a když je vypravoval, nikdy si z nich neutahoval. Vždycky o nich hovořil s úctou a pochopením.

A to všechno o něm jeho japonští přátelé vědí.

Když padla v Československu vláda jedné strany, přišel Thoma o starost, zda dostane výjezdní doložku. Získal ale starost, zda jeho vyprávění o zemí na druhém konci světa budou ještě zajímat české čtenáře. Přece jen se jim změnily žebříčky hodnot. Dost zásadně. Navíc už nemuseli přemýšlet o devizových příslibech (další šílenost komunistického režimu), ani o zmiňovaných výjezdních doložkách. Dnes může každý, kdo na to má, zavolat nějaké cestovní kanceláří nebo rovnou letecké společnosti, a když na to přijde, může o pár dnů později potkat Thomu, jak obchází nějaké zákoutí v nějakém japonském městečku, hledáček fotoaparátu u oka, aby se pak vrátil na místo, odkud vyšel, začal obcházet znovu, a teprve po hodné chvíli cvakl.

A vidíte to, obstál. Společně se svou draze milovanou bytostí Soňou a synem Michalem vytvořil autorské sdružení, které hýří nápady a dovede je také uskutečňovat. Od zastupování asijských čajů, přes psaní o nich, přes knížky obrázků, které doprovází tradiční japonskou poezii, přes nové (a dodnes zajímavé) reportáže, až k nádherně vypraveným fotografickým kalendářům.

Ten nejnovější, o japonských zahradách, doprovází nynější rok. (Jestli ho chcete tak moc, jak jsme ho v naší rodině chtěli my, zaběhněte na stránky www.thoma.cz, vyberte si, zda je chcete číst česky nebo anglicky, a pořiďte si ho také. Rozhodně toho výdaje nebudete litovat.)

Při prohlížení elektronické výstavy prací rodiny Thomových si člověk uvědomí jeden základní rozdíl mezi jejich dílem a díly mnoha jiných. Nejen, že dovedou řemeslo. To ostatně může zvládnout snad skoro každý. Rozdíl je v tom, že dílo Thomovy rodiny se vyznačuje navíc hlubokou láskou: k těm, o nichž je, a také k těm, pro něž je. A to už je (dnes) výjimečné.

A přitom to celé začalo šíleným nápadem čtyř mladíků, že to přece bude nádherný zážitek, dostat se z Prahy do Osaky autostopem. Jak praví východní moudrost: každá veliká cesta začíná prvním krokem.