„Propaganda pozbude účinnosti, jakmile o ní víme.“ Joseph Goebbels, 1937

Richard Taylor z Velké Británie je současně profesor politologie a teoretik filmu. Vedle ruských a německých dějin dvacátého století (mají společného ledacos) ho zaujaly metody, jejichž následkem se životy lidí promítají do filmové propagandy. Ať v rámci snímků dokumentárních či hraných. Zevrubná Taylorova práce Filmová propaganda Filmová propaganda - Richard Taylor | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

vyšla před časem v českém překladu Petrušky Šustrové. Jádrem výkladu jsou dva kulty, okolo Stalina- okolo Hitlera, a merit díla jsou komentovaná fakta. Odsud se odvíjejí úvahy a zaujme hlavně druhá a třetí část práce. Každá z nich sestává ze sedmi kapitol.

V kapitolách 3 až 9 probere Taylor Rusko. V kapitolách 10-16 Německo. Naštěstí není obecný, je konkrétní: až moc. Takže v prvním případě vypráví děj pouhých čtyř filmů Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína. A v druhém případě mapuje německou demagogii třicátých a čtyřicátých let skrz pověstný Triumf zla, Věčného Žida, Strýčka Krügera a film Kolberg.

Jistěže mohl navíc rozebírat dobové filmové týdeníky, a to jak socialistické, tak nacistické, ale to téma nechal na jindy a v této knize se nerozmělňoval: cílí výhradně na díla hraná.

Měl, pravda, problém. Ne každé to „veledílo“ je dnes dostupné. Taylor by velmi rád analyzoval i zcela modelový PROTIsovětský film Krvavá vichřice (1935), ale je uzamčen v archivu. Klíče se nevydobyl ani prestižní badatel Taylor. Anebo ano, nicméně… „Psát o filmu, na který se čtenáři mé knihy nemohou podívat? To postrádá smysl.“

Pan Taylor aplikoval na svou práci taky další kritéria. Zkusil se vymanit svodu těch příběhů, o nichž je napsáno už dost. To je sice i Triumf vůle (1934-1935), ale zde musel uznat, že ho pominout nelze. V knize ho pitvá, protože je to snímek snad až ohavný, ale i „příliš důležitý“. Odepsat do vyhozeného celuloidu se nedá.

3 minutes Leni Riefenstahl s Triumph of the Wil TOTALITARIANISM - YouTube

Oproti tomu ale vypustil Křižník Potěmkin (1925). Tady ovšem byl důvod nečekaný. Zrovna o něm Taylor chystal samostatnou monografii.

Do původní verze své knihy (prvně vyšla roku 2000) pojal Richard Taylor i Pudovkinovu Matku (1926), ale revidované, Šustrovou přeložené vydání (2009) ji vyhodilo s tím, že si veškerá Pudovkinova tvorba zaslouží rovnou samostatné připomenutí.

Taylor zpracovává taky „Stalinovy“ muzikály, respektive hudební filmy, jejichž strukturu neanalyzuje nijak namátkově. Naopak. Jde dějem záběr po záběru! Pád Berlína (1948-1949) je příkladem toho precizního postupu. Stal se darem Mosfilmu k Stalinovým sedmdesátinám a učinil diktátora na plátně pánem bohem. Jenže Taylor měl obří lupu, takže nám předvede poměrně šokující fakt. Ruští tvůrci místy okopírovali propagandisty nacistické.

The Fall of Berlin, Part One | WAR MOVIE | FULL MOVIE - YouTube

V Pádu Berlína se například uchovala scéna jednoznačně inspirovaná sekvencí Triumfu vůle. Jaká? Příslušníci Říšské pracovní služby zde vypočítávají (a vztyčují přitom rýče jeden po druhém), ze kterých částí země přišli. V ruské verzi jsou jména těch rodných míst vyvolávána vojáky.

Navzdory jednoznačné propagandě, anebo právě jejím následkem je Pád Berlína bohužel dílo nerealistické. Aljoša a Nataša se štěstím přežijí válku, oba, a není to nikdo jiný, nežli sám báťuška Stalin, kdo Aljošku osobně přiměje, aby dívce vyznal lásku.

Ale to není vše! Aby toho nebylo málo, ve finále filmu se Aljoša a Stalin potkají ještě jednou a vrah žehná v dobytém Berlíně jejich svazku. Je to pár metrů od Hitlerova bunkru a žádnému divákovi neunikne, nakolik novomanželé Stalina milují. Slušelo by se napsat KONEC, škrtnout EC a připsat INA (=KONINA), ale místo toho následují glorifikující záběry vznešené Stalinovy hlavy na pozadí vlajících praporů. Pokud se ovšem domníváte, že je to aspoň ždibec původní filmařská invence, jste mimo jak les jedlí. Jest to vykradeno z filmu Kolberg (1943-1945).

Kolberg (1945) - 콜베르크 - YouTube

A víte, propaganda je životně důležitá. Skutečně. Psychologická válka jakbysmet. Patřily na Zem, co svět světem stojí, a k natočení „veledíla“ o statečném městě Kolberg, které kdysi odolávalo Napoleonovi, byly dokonce odvolány síly z fronty. Práce na uměleckém díle neustávaly, ani když Německo zřetelně prohrávalo, a film se znovu a znovu promítal zjara 1945, kdy chyběly do ukončení bojů týdny. Goebbels nicméně nebyl idiot a měl nejméně jeden správný postřeh. I po totální prohře působivý film zůstane v paměti. Ministr propagandy se domníval, že bude Kolberg Německo provždy ospravedlňovat. Přitom je to schematický film plný klišé.

Oproti němu je takový Alexandr Něvský (1938) klenot. S jednou výhradou. Je to podlý klenot a krajně podlým způsobem protiněmecký film.

Alexander Nevsky (1938) — Battle On The Ice - YouTube

Hnusem a trapně protibritským paskvilem se pak stal Strýček Krüger (1941), který předvedl - vedle bezpočtu dalších, děsuplných klišé - , že to byli právě Briti, kdo vynalezl koncentrační tábory. To sice není nepravda, ale podobně asociativním sestupem do času lze argumentovat vždy. A masově se umíralo již v (koncentračních) táborech za války Severu s Jihem.

Ale k filmu Strýček Krüger. Je to skutečně „klenot“. Falšuje historii búrské války a vysoce zdařile tím ospravedlní jakkoli surový útok na Británii čtyřicátých let.

A zatímco dobrotivý vůdce Búrů „strýček Krüger“ je stylizován až do Ježíše Krista během „Kázání na Hoře“, lord Kitchener je pouhým bezohledným Anglánem a rozpoutal v Africe přímo totální válku.

Ale vznikly horší paskvily a mistrovským kouskem válečné propagandy zůstává dodnes právem zakázaný kvazi-dokument Věčný Žid (1940) od Fritze Hipplera.

Působivost toho filmu je bohužel tak mocná, že jeho zhlédnutí přesvědčí o pravdivosti nacistického pohledu každého. A když říkáme každého, možná nemíním zrovna vás, ale i diváky židovského původu! Je to zapříčiněno zvláště vyvrcholením, které umí vyvolat mezi diváky ryzí antisemitismus. Goebbels si zakládal na (už jistou dobu předtím připravené) scéně rituálního podřezávání a vlastně je chtěl prosadit již do filmu Žid Süss (1940).

Žid Süss (1940) - film Veita Harlana pohledem dobové „kritiky“ - YouTube

Málem se to stalo. Jenže režisér Harlan se vykroutil (byť s odřenýma ušima). Přesvědčil říšského demagoga, že by šok přebil zbytek příběhu. A měl pravdu. „Zbytek“ je jistě odpornou propagandou, nicméně se přiznaně jedná o fiktivní záležitost.

Richard Taylor bývá napadán konzervativními historiky, kteří si vědeckost neumějí představit bez psaného slova a kteří filmem často pohrdají. Ale například badatel White ze Států oponuje: „Každá psaná historie je přece produkt přesně těch postupů, jaké se užívají při produkci filmové reprezentace. Nebo snad ne?“

Poznámka: Autorce překladu Petrušce Šustrové, odpovědnému redaktoru Václavu Žákovi a technické redaktorce Monice Chomiakové uniklo minimum chyb a překlepů, avšak na stránce 377 úplně nahoře se od slova SKEPTIKŮM opakuje podruhé velmi dlouhý odstavec ze středu předchozí stránky.

Richard Taylor: Filmová propaganda. Sovětské Rusko a nacistické Německo. Překlad Petruška Šustrová. Doslov Petr Kopal. V edici Šťastné zítřky vydalo jako její 20. svazek nakladatelství Academia s finanční podporou Akademie věd České republiky. 432 stran