Asi jsem měl tuhle pravdivou povídku nazvat "Boj s byrokracií", ale budiž, už jsem to nazval, jak jsem to nazval, a konečně ten autobus v tom hraje roli také, nepřeme se o název! Roli hraje nejen autobus a jeho řidič, ale i vnučka, moje žena a její dědek, což jsem já. Také neznámý počet bezejmených a beztvářných byrokratů.

V Austrálii mají děti nárok, pokud bydlí dále od školy, na školní autobus, který je spolehlivě a hlavně zadarmo dopraví ráno do školy a odpoledne zase domů. Celý první rok jezdila vnučka do školy bez obtíží, ale letos se situace zkomplikovala. Hlavně tím, že její matka, tedy má dcera, se rozhodla opět studovat a pět dní v týdnu musí chodit do školy ve vzdáleném městyse, takže tam přes týden musí i bydlet. Mimochodem, jedná se o studium kurzu, který organizuje a platí stát, ale to je konec konců vedlejší. Já to jen připomínám, protože matkám s dětmi je při náběru do kurzu slibováno, že jim stát s dětmi pomůže.

Rodinná porada byla krátká. Od pondělí do čtvrtka bude vnučka jezdit do školy od nás, kde bude i bydlet, a ve čtvrtek pojede autobusem ze školy domů, kde se o ni postará její otec, než se mu žena a matka jeho dcery vrátí v pátek odpoledne z kurzu. Plán jednoduchý, který se líbil všem příslušníkům naší rodiny, jen vnučce ne. Její nelíbení nosné myšlenky rodinného plánu ovšem spočívalo ve znalosti, že děda je v rodině jediný, kdo jí dokáže naplácat zadek. Na to téma také zavedla rozpravu řka, že už je veliká a maminka jí říkala, že je ve věku, kdy se nesmí trestat fyzicky. Debatu jsem odmítl s tím, že v mém domě se neposlušné děti vždycky plácaly přes prdel a že jediná obrana proti mé ruce je být hodná, ať se zeptá mámy. Takto poučena, začala vnučka jezdit do školy od nás.

Bohužel, na co z nás nikdo nepomyslel, byl fakt, že za ta léta, co její máma opustila školu, se dojíždění zkomplikovalo, protože to přebral soukromý sektor, který ovšem platí vláda. Od nás vozí děti do školy jiná společnost než ta, s kterou vnučka jezdí do školy z domova od mámy. Řidič autobusu u nás mi poradil, abych si zažádal, že to určitě vnučka dostane. Vyzvedl jsem (23 km od nás) tedy žádost a rychle ji vyplnil, neb jsem zatím musel za vnučku platit sedm dolarů denně "autobusné". Za týden mi přišla zamítavá odpověď, protože moje vnučka již školní pas na autobus má! Odvětil jsem, že ano, ale ten že ji vezme z A do B a my potřebujeme také pas z C do B. Zase uběhl asi týden a obdržel jsem odpověď, že podle zákona smí mít jenom jeden pas!

To už jsem nevydržel, vzal telefon a na Ministerstvo transportu, které má pod sebou školní autobusy, zavolal. Volám nerad, nejen že dneska musí člověk mačkat různá čísla a půl hodiny postupovat podle namluvených pokynů, než dostane místo robotu lidskou bytost, které může věc vysvětlit, ale oni ti byrokraté v podstatě nechtějí mít s vaším problémem nic společného, ani když se jich domůžete! Prostě vám něco slíbí nebo vás na někoho přepnou, linka vypadne a vy jste opět na začátku. A když si stěžujete, tak dělají blbé. S kým jste mluvil? Neznám! O čem to bylo? Tak zkuste zavolat Ministerstvo. No ano, my spadáme pod ministerstvo, ale tohle není v naší kompetenci. V čí kompetenci to je, to vám neporadím, zkuste ministerstvo. Já vás přepnu. Trala lá, la laá a už posloucháte muziku. Většinou vážnou, zřejmě si myslí, že vás to uklidní.....nic! Zkrátka jsem zavolal a když jsem si vytrpěl počáteční namluvené dotazy a nakonec se krásně vyzpovídal slušné slečně, která mně poradila, abych to celé sepsal a na Ministerstvo poslal, tak jsem zjistil, že jsem opět na začátku. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje, a ona řekla, že na tom nezáleží, že ona to stejně posuzovat nebude. Namítl jsem, že by to ale mohla tomu posuzujícímu vysvětlit, páč to slyšela ode mne, a zeptal jsem se, jak se jmenuje, a ona zase, že na tom nezáleží... ale dobře, když teda musí, tak se jmenuje Bicky, a zavěsila. Doprčic, řekl jsem si, Bicky přece není jméno, to je sušenka! Nebo řekla Vicky? Hergot, to je tricky!

Tak jsem si sedl a všechno sepsal o dceři, jejím kurzu a jak stát platí autobusové společnosti pět dnů a moje vnučka s nimi jezdí jen den a půl v týdnu a té druhé, s kterou jezdí tři a půl dne, neplatí nic a té platím já, a to mastně! Za čtrnáct dní mi přišela odpověď. Naprosto neosobní, ale že vnučka pas má, a tudíž nemůže dostat druhý, že by to bylo proti předpisům....

Zhroutil jsem se, duševně naprosto vyčerpán a vědoucí svoje. Jsem stařec! Stařec nad propastí, který už nemá sil se hádat a je neschopnen cokoliv vyřídit. Já! Já, který tolik byrokratických bitev v životě vyhrál! Však jen po mé slavné bitvě s byrokracií místního Councilu se ulice, v které bydlím, jmenuje Český dvůr a vůbec, já bych mohl vyprávět... ale nebudu. Konec, Stanislave!

Ráno jsem jako vždy odvedl vnučku na stanici školního autobusu, dal jí sedm dolarů a pozoroval, jak děti nastupují. Řidič na mne zamával, a tak jsem autobus obešel k jeho okénku.

"Tak co, řekl, už jsi si podal žádost?"

Ve stručnosti jsem mu popsal administrativní bitvy, které jsem až doposud podstoupil.

"Vyser se na ně!" zašeptal staženým okénkem, aby ho nastupující žáci neslyšeli.

"Prostě žádost vyplň, jako kdyby vnučka bydlela jen u vás! O tý druhý společnosti se nezmiňuj! Voni se na to vyserou taky, ti si nic zjišťovat nebudou, to by byla jen práce navíc, známe byrokraty, ne?"

I učinil jsem navrhované a znovu si žádost (23 km od nás) vyzvedl a vyplnil. Žena mně ji odmítla podepsat, že už zase po česku klamu, ale já fakt neklamal, jen jsem vnuččinu adresu bydliště napsal na nás a to po většinu týdne odpovídalo pravdě. O zbytku týdne jsem se nezmínil, ostatně se na to nikdo v žádosti ani neptal..

Za týden mě znovu při nástupu dětí řidič pokynul. Zrovna jsem vnučce vtiskl do ruky tři dolary padesát, protože byl čtvrtek a odpoledne se nevracela k nám. Obešel jsem autobus a řidič se zazubil:

"Včera to přišlo, ode dneška nemusí holka platit, co jsem ti říkal?"

Díval jsem se za odjíždějícím autobusem a v duchu řidiči děkoval. Taková moudrost! A já, blbec.... Jen mi vrtalo hlavou, proč musí jeden používat metodu, která sice domůže jednotlivci spravedlnosti, ale stojí stát dvakrát tolik, než kdyby naslouchal, co mu jeho občané říkají nebo píšou. Vždyť stát mohl platit jedné společnosti den a půl a druhé tři a půl. Takhle platí oběma pět dní... ale na druhou stranu jeho úředníkům ubylo práce a nemusí se namáhat!

Stejně.... nikdo mi nevymluví, že byrokraté nejsou našimi pány! A to i když se sebevědomě nazývají "služebníky veřejnosti".