Byl jednou jeden starý rybář, jmenoval se Pietro. Žil se svou ženou nedaleko rybářské osady v chudičké chatrči nad mořem. Měli jediného syna a rybářskou bárku. V dobách, kdy byl chlapec malý, zůstával s matkou doma. Starý Pietro lovil na moři ryby celou noc sám. Když se brzy ráno na obzoru objevilo známé plachtoví, připravila rybářka proutěné koše a oblékla malého Pietrita. Úlovek se dal dobře prodat v osadě na rybím trhu, ale musela pospíchat, aby prodávané ryby byly čerstvé. Rybářova žena uměla ulovené ryby pěkně očistit a srovnat na mísách, aby kupující hospodyně a kuchařky mohly snadno vybírat pochoutku, určenou k večeři. Pietrito od své matky odkoukal, jak se ryby zákazníkům nabízí, jak počítat louisdory, šilinky, pesos a marky, a zanedlouho chlapec prodával sám a stárnoucí matka na něj s úsměvem dohlížela. Ženám na trhu se bystrý klučina líbil a obchody šly lépe.
Od těch dnů slunce mnohokráte vyšlo nad oceánem. Lecjaká bouře chtěla pocuchat Pietrovu chatrč, ale střecha byla opravená, okenice nové, dveře dvojité - marně si vichr lámal zuby. Pietrito vyrostl a byl z něho statný mladý rybář. Naučil se od svého táty zacházet s lanovím, kormidlovat, znát hvězdy i kompas, rozvíjet sítě, chytat velkou rybu na udici se správným vnadidlem, chycené ryby zabíjet, některé hned rozříznout a vykuchat, a ještě spoustu dalších dovedností. Vnitřnosti vyhazovali do moře, ale hned přilétl racek, za chvíli dva, pak deset těchto bělopernatých křiklounů kroužilo kolem; posedávali na ráhnech, střemhlav se vrhali do vln za ujíždějící lodí, aby z vody odnesli zakrvácená střívka, měchýře, usekané hlavičky, ba, stávalo se, že některý z těch drzejších akrobatů uzmul celou rybu. Starý rybář rackům hrubě a nahlas nadával, snažil se je zahnat křikem a mával přitom dlouhým nožem, až se jednou v návalu zlosti sám zranil. Pietrito otočil kormidlem a chtěl se vrátit s krvácejícím otcem co nejrychleji domů. Byla hluboká noc a panoval stále odliv, který rybáři často využívají při cestě na otevřené moře - teď však tentýž odliv znemožňoval brzký návrat. Starému Pietru uniklo z rány příliš mnoho krve a nebylo mu pomoci. Pietrito roztrhal na sobě košili, aby ránu na otcově předloktí měl čím obvázat, pak ještě také otcovu rybářskou halenu rozřezal na úzká, dlouhá obinadla, kterými zaškrcoval poraněnou tepnu, objímal umírajícímu hlavu, povzbuzoval ho, nic nebylo platno, starý rybář skonal synovi v náruči. Chvíli před svou smrtí se nadzvedl na loktech a proklel celý ten racčí rod a dožadoval se na Pietritovi, aby přísahal, že nikdy se nebude přátelit s těmito bílými podvodníky, kteří ladným kroužením a neustálým chechtotem klamou poctivé rybáře a zakrývají svou nenasytnost.
Rybáře pohřbili a zanedlouho zesnula i Pietritova stará matička. Mladý rybář teď vyjížděl sám na známá loviště, ale pokud přivezl ráno nějaké ryby, nebylo nikoho, kdo by se úlovku ujal, kdo by ryby odnesl na trh a kdo by je tam prodával tak časně, jako je prodávala stará rybářka. Když přicházel Pietrito na trh, téměř všechny kuchařky a služky, vyslané svými paničkami koupit čerstvou rybu, už nesly zakoupené mořské štiky, tresky a platýze domů. O ryby, které v teplém dopoledním slunci na trhu zasmrádaly, neměl nikdo zájem. Obchod chřadl a mladý rybář dumal o tom, že s rybařinou skoncuje.
Někdy v ten letní čas k jeho rybičkám na tržišti přišla neznámá mladá žena. Pietrito jí pomohl vybrat dobře vykuchanou velkou rybu. Marianna se na něho usmála, odpověděla, že je dcerou nového strážce majáku, zaplatila a od té chvilky byl Pietrito zamilován. A jako všichni muži, kteří se zamilují, dostal nápad. Minulo několik dní. K úžasu všech okolostojících, našel vždycky pro Mariannu mezi svým zbožím čerstvou makrelu či bonitu, a když Marianna rybu vzala do dlaní, sypaly se z rybích útrob droboučké kousky ledu - teď, v červenci!
Brzy chtěli kupovat ryby i s ledem všichni.
Ano, to bylo Pietritovo velké tajemství - řídil svou bárku jednou za čas na sever, aby tam našel plující kry, odlomené z dalekého ledovce. Odsekanými kusy ledu naplnil podpalubí, upevnil je k podlaze a s těžkým člunem se v nočních temnotách vracel, aby ledové bloky ukryl v tajně objevené jeskyni na pobřeží, nedaleko od své rybářské chalupy.
Tak tomu bylo i tehdy v noci na svatou Annu, kdy Pietrito v nenadálé noční mlze s bárkou zabloudil. Ledem těžce naložená loď se potácela na vlnách, vedena svým kormidelníkem nazdařbůh. Unavený, prochladlý a bezradný Pietrito se připoutal ke kormidelnímu kolu - a usnul. Však se ráno mlha zvedne - pomyslel si, usínaje, a budu vědět co a jak.
Zdálo se mu, že se topí ve studené vodě - probudil se a zděsil se: Ranní mlha se proměnila v bílou tmu, nohy měl po kolena v ledové vodě. Když se podíval vzhůru, viděl sotva na špičku stožáru. Proč se bárka zvolna potápí? Rozhlédl se - a spatřil na zábradlí racky. Stovky racků, kteří hřadovali jeden vedle druhého. Rozhlédl se podruhé - na obou ráhnech seděli také! Bílými křídly občas zatřepetali, jak se loď na vlnách ztěžka kymácela. Seděli na lanech, tlačili se na přední palubě, přidržovali se na lemu kosatkové plachty - byli všude. Pietrito ucítil jejich pach, typický čpavkový zápach ptačího trusu. Na prkenné palubě už byla mohutná vrstva těchto páchnoucích exkrementů, a jak rackové poposedávali, trousili pod sebe další a další výkaly. Při pečlivějším pohledu Pietrito zjistil, že je pokálené i lanoví, čnělka stožáru, hlavní plachta byla také olepená a on sám měl na ramenou žlutobílé škraloupy od racků, kteří okupovali jeho loď.
Rybářská bárka se potápěla čím dál, tím rychleji. Nakláněla se na levou stranu, protože tající ledové bloky v podpalubí se pohnuly, sklouzly a porušily rovnováhu lodního trupu. Pietrito se rozhodl, že svou loď, obalenou trusem racků, opustí. Spustit kotvu nebylo kvůli mazlavému nánosu na kotevním řetězu možné. Doplahočil se na záď k přikryté záchranné loďce, seškrabal hromady výkalů z vesel a vesla nasadil. S vypětím všech zbylých sil spustil loďku podél lodního boku na hladinu. Rackové se nedali vyplašit, zaskočeni mlhou stejně jako rybářova loď, seděli na svých místech dál a Pietrito měl pocit, jako kdyby se mu posmívali.
Bárka zmizela vzadu v mlze i se svými nezvanými cestujícími. Zanedlouho nebylo slyšet ani jejich hlučné chechtání. Vesloval usilovně dál. Naštěstí se moře uklidnilo. V neproniknutelné mlze zaslechl vzdálený šum příboje a zvon. Zvon majáku!
Bárku zavalenou trusem racků pak již nikdo nikdy nespatřil.