27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Opíjení a krásná Zuzana

21.3.2009

Rok 1983. Je mi devatenáct. Studuji omylem vysokou, ale momentálně stojím u dveří tanečního sálu kdesi v Blovicích, prdeli zakopané, a říkám kamarádům něco rádoby veselého. Kolem projde Zuzana (17).
Na mou duší, tu znám! Zuzka prošla... a je silně atraktivní. Lze-li tedy užít až tak debilních slov.
Její průchod budí zaslouženou pozornost všech, mne a mé kámoše nevyjímaje, a toho se i chytám jako tonoucí stébla. "Hm, hm. Taky jedna!" Mumlám si to důležitě pod fousy, které mám však vzorně oholeny, jak mě to naučil tatínek...
Spolužák Pavel: "Co...? Taky jedna?" Směje se.
Já (ledabyle): "No, členka klubu."
Všichni kluci okolo se smějí, i když nikdo neví čemu. Mates (důrazně): "Nekecej!"
Já: "No, vážně. Fakticky!"
Lubán alias Luboš (asi nedával pozor): "A kdo jako?"
Tu se Zuzana stejnou cestou vrací. Přitom si kupodivu všimne i mne. Dělám ale, že ji nevidím. Zůzi se tedy nese dál. Páni, ta je pyšná! chce se mi říct. No nic. Holt smůla. To si pomyslím. Za chvíli mi to ale nedá a jdu se po Zuzce podívat. Všude okolo (abyste rozuměli) probíhá maloměstská taneční zábava. Jdu!
Aha, támhle jseš! A Zuzanka zrovna vylézá z hlubin baru, toho v suterénu pod lidovým domem u náměstí...
Já: "Jé, ahoj, Zůzi, kampak jdeš?"
Jen unaveně pokývne hlavou: "Tam... Nahoru... Na balkón."
Jdu tam s ní! "Ty netancuješ, Zuzko?"
Zuzana (už se asi chvíli potřebovala vyzpovídat): "Víš, Ivo, mne tak děsně bolí nohy! A já ti jsem tak hrozně utahaná. Jen bysem chtěla ňákou židli... a tam si dřepnout!"
Podávám Zuzce nejlepší židli v okolí, ona si ale sedá na zděné zábradlí balkónu!
Já: "V tvý společnosti je moc bezva. Víš?"
Zuzů: "Ále, prosím tě! Pročpa?"
Já: "No... Přitahuješ zajímavý lidi."
Zuzů předstírá ohromení: "Já? Jó? To teda seš vedle jak ta jedle, Ivoši. A koho, třebas?"
"No..." Nevím, jak dál, blbec. "Třeba mě."
Zuzka ale vzdychá. A já (stále trochu teatrálně, i když to hraju jak ten poslední šmírák na oblasti): "Ale Zůzi! Ty seš dneska ňáká smutná!" Dotknu se jí. Má zlatí šaty, malinko je baculka, ale skutečně sexy.
Zuzana: "Jo. Jsem. Smutná. Já bysem ti nejradši umřela."
"Ale prosim tě. A proč?"
"Poněvadž to, co chci, se nedaří. A tak.A vůbec! Znáš to..."
"Co?"
Zuzana: "Láska..."
Se nedaří? Já: "Pozor, ať nespadneš!" A chytám ji. Má to ale dva důvody.
Zuzana: "Ať! Mně je to už docela jedno! Víš, Ivo, já bysem teďka docela klidně umřela. Akorát by to nesmělo bolet! Dyby to šlo bez toho bolu, tak... Tak teda klidně."
"Ale dyť by jim bylo po tobě smutno!"
Zuzana (reaguje přesně tak, jak jsem čekal): "Prosim tě! To jako komu, co myslíš?"
Nevím, co mám říct, už zase ne. Blb. Za prvé se ve skutečnosti dost ostýchám, za druhé jsem pitomeček. A jedno navíc plyne z druhého. Konečně mi něco docvakne: "No... Mamince!"
Zuzana (nepadá): "No, to padá v úvahu, ta jediná mě má ráda." A padá na mne!
Chytám ji: "Tak to vlastně, Zuzů, můžeš být ráda, že jsi taky v našem klubu. Ne?"
Zuzana: "Jo, tahle sranda... Ivo, víš, jak jsi mi dával minulej tejden na čajích tu průkazku, von mi pak na ni šláp jeden kluk... A je to slon. Mohla bych dostat novou?"
Já: "Ale dyť to máš jedno, to je stejně jenom formální. Fór. Sranda, samas to řekla."
Jako by neslyšela: "Tak mi ji pak dáš."
A spouští si dlouhé vlasy z balkónu jako poslední zoufalec. Ani teď mě nic smysluplného nenapadá. "Tak mi teda, Zuzko, pověz, co pro tebe můžu udělat?"
Zuzana naprosto zdrceně: "NIC!" Dlouhá pauza. Stále se ničemu nemá. Okolo sice vládne cvrkot, ale jen vlažný. "Jo... Akorát se, prosim tě, podívej, jesi nejsem vod zdi!!! Víš? Jak jsem byla vopřená u sklepa!!!"
Nedochází mi nic a ona se ke mně otáčí zadkem, i když jen trochu, a je čistá.
Oprašuji ji. Zevrubně. "Ty ale máš hezký šaty! To nejsou tvoje, viď?"
Zuzana (překvapivě): "Né! Ty sou pučený!"
Stále ji zevrubně oprašuji. "Už si čistá! Jako lilijka!"
Zuzana: "Jó, lilijka. Ivo, já nejsem žádná lilie." A ještě smutněji: "Já sem tak nešťastná!!! Bú!"
"Nechceš se napít?"
Zuzana: "Ne, nechci."
Já: "To je zrzavý, viď?!" A prohlížím si její dlouhé, krásné vlasy. V tom věku jsou pro muže vlasy hodně.
Ona: "No... Je... to rezavý."
"A hezký! Pěkná práce."
Zuzana (strašlivě smutně): "Ále, nenamáhej se." A kapela Ozvěny zdola z jeviště: "Kdo chce slyšet pohádku, Perníkovou chaloupku..."
A já opravdu bezelstně: "Jé, pojď tancovat!"
Zuzana: "Ne, Ivo, nezlob se, mne fakt děsně bolí nohy." Ozvěny: "Bídnej táta... a bídná máma, nemaj prej co jíst, tak děti do lesa vedou..." Ale nechce se mi od Zuzany odcházet nikam do lesa a nechce se mi ani mizet od rozdělané práce, když tu slyším sám sebe: "No, jo. Víš, já dolů přece musim, já to slíbil, to by se mnou zametli. Jináč. To by se mnou nemluvili!"
Zuzana: "A kdo?"
Ukazuju dolů na své kamarády, kteří se však už jen ochable pokoušejí strefit do podivně proměnlivých rytmů té hitové siláže. "Ty by mi dali, že jsem zdrh!" lžu zasmušile, nezmužile. A Zuzana: "Já vim! Máte ten klub osamělých srdcí, anebo čeho, a já taky, a ty jsi předseda, no, ale já fakt jsem tak utahaná... Víš co? Tak di sám, a já se budu dívat tady shora!"
Skutečně jdu dolů! Sám. A deru se ke skupině kamarádů, ale i bývalých spolužaček. Dorazím tam asi v půli dalšího hitu, ne, necpu se nikam doprostřed, jenže stejně všici radostně křičí a vrhají se na mne - jako blázni! I holky! Ohromné nadšení. Až budí pozornost. Snažím se mezi nimi i hýbat, moc mi to ale nejde. Dav nás utiskuje! I starší! A přece se všichni neustále ujišťují, jaké je to skvělé. A je. I včetně mne! Ale ne, není to skvělé. Je to zlý, vím.
A přece si pošetile říkám i blbosti typu: I ty bys moh zpívat, hochu!
Nicméně zjišťuji, že neznám text. A co? Nevadí. Zpěvák ho nejspíš taky úplně nezná, ne? Kromě toho... Stejně bychom se nikdy nesehráli! V tu chvíli myslím i na Zuzanu. Zkouším přece zpívat, ale jakmile se trefím do slov, zpěvák zrovna uudělá pomlku. Divné? Jo. Tak to přece na gramodesky nenazpívali! Všem je samozřejmě jedno. Hit dozní a vystupuji zase na balkón. Kamarád Michal Sobota (18) mě objímá jako blázen, vykřikuje moje jméno a vnucuje mi celou láhev sektu. Ne, ani se tomu už moc nedivím. Všichni jsou tu ožralí jako slívy a ožralí kámoši se ke mně vždycky tak podobně chovají.
A Zuzka? Stojí hned vedle - a směje se nám! A já jsem ještě rád. "Na, Zůzi! Chceš napít?" A podávám jí sekt! Ne sex. Zuzana však: "Né, Ivo. Dík!"
Chci láhev vrátit, ale Míša zmizel neznámo kam, i když, pravda, u nohou mi leží jakási lidská troska nejevící už známky života! Překročím přátelsky kamaráda a sednu si k Zuzce: "Jé, ti mi dole dali. Práce! A přitom se mi kapela ani nelíbí, tobě snad jo? Nevím, proč tohle zpívaj. Takový blbosti. Ne? Dyby radši hráli rokenroly, co?" Jak už vím z druhé ruky, ty Zuzana ráda. A já: "Co říkáš?"
Zuzana nic neříká.
A já podbízivě (a pitomě): "Ještě jsi tak smutná, Kleopatro?"
Zuzů zoufale přikyvuje. Je... smutná.
Já však rozvážně (a debilně): "A kolik ti je vlastně let?"
Zuzana: "To se budeš divit, ale ještě mi nebylo sedmnáct."
"Jé, ty si ale stará! No, nevadí!"
Zuzana se konečně směje! Hurá! A pak odchází na WC.
Vtom mě míjejí dva kluci. Zvedám ruku s láhví - v tu ránu si mě všimnou. Teprve. Pavel se řeže smíchy: "Co to máš, ty vole? Kdes to ukrad?" A Mates: "Dej mi loka!"
Já: "To není moje, kluci." Oba se smějí.
Mezi sebou: "Už vyžah půlku, ten má dost." Míšova láhev koluje. Míša zatím spí. Do upíjení se postupně zapojí celý balkón, ale náhle láhev kdosi odnáší neznámo kam. Že by pořadatel? O tom dost pochybuji. A Michal dál spokojeně chrupe na zemi. Kdo ví proč, ale chci ho vzbudit. Kluci (sborově): "Nech TO spát... A pojď k nám!"
"Proč?"
"Poslali nás pro tebe, to nevíš? Abychom tě našli tady nahoře a zase přinesli dolů, ty notoriku." I jdu s nimi. A ku radosti jim předstírám, že jsem taky sťatý na mol, ale vprostřed točitého schodiště stojí Zuzka a baví se s Bohoušem Zmeškalem z Plzence, kupodivu i on je v klubu srdcí, i když, pravda, z recese. Pravda pravdoucí, všichni jsme tam vlastně z recese a není to ani žádný regulérní klub. Spíš Zuzanin fanklub. Jenže i Bohouš je už bohužel zcela na mol. Ne, takhle sťatého jsem ho ještě neviděl. A Zuzka? Asi jej nějak namíchla, neboť on jí důrazně cloumá. Jejím lepým tělem. A Bohouš (hodně nahlas): "Hele, povídam ti, hele! Nech toho, nech toho!" Pak už přímo křičí, i řvu mu do ucha (do levého): "Zdar, Bohouši! Zdar!!!"
Pustí Zuzku, což jsem chtěl, a potácí se beze slova pryč. Letrgicky. Křičím za ním: "Bohouši, poslouchej mě, kam jdeš?" Ale otáčím se k Zuzaně: "Co je?"
Zůzi (plačky): "Najednou přilít, že mam něčeho nechat, a fakt, že já vůbec nevim čeho!"
Nechápu to také, o co jde, ale slyším opět sám sebe: "To je Zuzka, kluci. To jsou kluci, Zuzko. Jsou, krk, moc bezva!" A Zuzů? Odchází s námi. Na jeviště! Proč? Ne, není pauza, ale i na jevišti, tam přímo za kapelou stojí stůl. Jediný. Číslo třicet. Náš. A liďák dýchá. Zpěvák je nějak říčný, ale taky úplně slepý. Ano, k mikrofonu ho musí vodit a já si celou první polovinu zábavy myslel, že je "pouze" (a taky) sťatý na mol, ale není to tak. Je slepý.
Možná jako my. Jdu si - společně se Zuzkou - sednout ke stolu a sotva usedáme, hrozný rozruch.
"To je Zůzi," říkám tedy. "Bezva holka. Viď, Suky!"
Tone v rozpacích, nicméně se směje. A nikdo naštěstí v randálu neslyší, co dále žvatlám. Tak či tak sklízím hrozný úspěch, který ale bohužel nevidí všichni, jak by si pomyslel narcis.
Já: "Kde jsou ostatní?"
A řvu to teď do ucha zase Petrovi. Ukazuji také skrz Ozvěny na parket a slepec zrovna načíná něco od Viktora Sodomy. Aha, Halabala rokenrol! Hm, tak to je fakticky král. Ou, i Ozvěny to uměj teda vosolit, když se jim zachce. Čumím! Nejen já. Jdu tancovat. I ostatní se zvedají. Za mnou, za mnou. Je to jen chvíle, normálně to bývá obráceně a já až poslední. Asi ta Zuzana?
Klopýtáme po parketu. Najednou se zastavuji. "Kluci, kde je Zuzanka? Kam jste mi ji dali? Víte, jak ji mám rád?"
Kluci (poťouchle): "A která... Zuzanka?"
Já: "No, která... asi? ZU-ZA-NA!"
Z pódia duní rychlé brejky. Kluci: "Není tady!" Což vidím taky.
"A kde je, nevíte?"
Kluci: "Asi šla zase do baru."
Už pár vteřin nato se dolů sestupuji mrknout. Zuzanu tu sice není, zato však zde bez hnutí stojí můj nejmilejší kamarád z gymplu, kterému neumím říci jinak, nežli Béďa Klamár od Rybníka, nejenom při fotbale totiž občas až podivuhodně klamal dlouhým tělem. A bydlí u rybníka. Teď ale ne, teď se jen krapet klátí. Skoro nepatrně. A že se vlastně jmenuje Josef? Hola! Tak to je už úplně putýnka!
Objímáme se jako blázni. To je ale "príma" náhodička! "Co tady děláš?" ptám se ho.
Béďa: "Nic!"
"Nic? Jak to, nic?"
Béďa: "No, a co bych tu tak asi měl dělattttt... Podle ttebbe?"
Já (velmi rozhodně): "To teda nevím... Pepo." To oslovení nemá rád.
Béďa alias Pepa: "Tak vidíš, ty sobolí hlavo! A co zde chceš ty?"
"Já?"
"No? Ty!"
"Hm. Celkem nic zvláštního!"
Béďa: "Tak to vidíš." A pak mluví o kapele nad námi: "Ale že je to bzukot, viď?"
Směju se. A což takhle dát si vínko. A Bédík: "Tak poď! Dáme si!" Usedáme. Najednou přijde Zuzana.
"Ahoj, kluci. Neviděli jste Jitku?"
Já: "Neviděli. Ty... Tty ji hledáš?"
Má hezké i rty, ale jde pryč. Já: "Dáme si ještě?"
Béďa: "To víš, že dáme!" Ale zvedá se. Lezeme vzhůru po schodech a na parket. "Safra!" povídá Béďa Klamár od Rybníka. "To je vzduchu. Ddole... bylo asi nakouříno."
A já: "Nic nevydržíš!"
"Víš... cco?" povídá. "Já jdu spát."
A šel.



PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: Těhotenství bylo bezproblémové, později měl malý Honzík epileptické záchvaty i 30krát denně
PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: Těhotenství bylo bezproblémové, později měl malý Honzík epileptické záchvaty i 30krát denně

Šestiletý Honzík Hanuš se narodil s vrozenou vývojovou vadou pravé ruky. Když bylo malému půl roku, lékaři mu diagnostikovali opoždění...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.