24.10.2021 | Svátek má Nina


POVÍDKA: Neškrtejte učiteli

12.10.2006

Je to marné. Dohořeli, vyhořeli. Nehněvejte se na ně, vatry také neplápolají furt a Jánošíkům, ajajaj, trochu ztuhly klouby.

„Do patnáctého září sepište charakteristiku vašeho předmětu, je třeba do ní zapracovat klíčové kompetence! Dále odevzdejte: zápis z předmětové komise, tematické plány, vyplněnou třídnici, vybrané studijní průkazy, vybraný příspěvek škole. Připravte koncepci pro podzimní prezentaci školy. A hlavně! Nezapomeňte dát všem studentům podepsat doklad o absolvovaném školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci!“ Milované BOZP, milované formuláře, milované dokumenty. Střihám mezi nimi školní slalom a doufám, že dorazím do cíle na obou lyžích, s oběma nohama, s oběma rukama a hlavně s celou hlavou.

„Paní profesorko, pojedeme na výlet hned v září, pak už se budeme muset učit k maturitě.“ Co já bych pro své drahé svěřence neudělala. Nasazuji si úsměv číslo tři, zvaný profesionální, a střihnu si holt ten slalom. Ručit za všechny a za všechno, mít stále jednou lyží namířeno do kriminálu, ano, hořím touhou nebýt hysterická kráva (promiňte mi ten prostý a výstižný termín) a zároveň dovést celé stádo ve zdraví zpět, i ty ožralé kusy, vždyť je to normální, paní profesorko, každý se někdy musí opít, jak byste se mohla zlobit kvůli něčemu tak přirozenému. Uzavírám narychlo všechny uložené úkoly, ještě výkaz práce, ještě připravit program pro suplované hodiny, ještě nastříhat lístečky na rozvrh, ještě sepsat seznam účastníků semináře, jednu kopii zástupkyni! Ještě, ještě!

S sebou si balím dvě základní pomůcky pro poskytnutí první pomoci: stejně vyhaslého kolegu a lékárničku. Kolega pamatuje, tak jako já, doby, kdy z nás šlehaly plameny nadšení a kdy jsme se vrhali bezhlavě do organizování zahraničních výstav, projektů, prezentací, školních divadel. Lékárnička také pamatuje. Brašna má design ještě z časů studené války, je celá ze světlé koženky a svítí na ní v bílém kruhu červený křížek. Vnitřek ovšem skrývá spoustu užitečných potřeb, například Endiaron, kdyby se někdo, třeba paní profesorka, z toho všeho pos**** nebo Ibalgin, kdyby někomu, třeba paní profesorce, třeštila hlava nebo škrtidlo, kdyby někdo, třeba paní profesorka, potřebovala něco či někoho zaškrtit. Můžeme vyrazit na cestu.

Objekt, v němž budeme trávit několik dní, je uvnitř nově vybaven. Nábytek ještě voní IKEOU, nevím, nevím, jak se mi podaří uchránit tento majetek před mládeží, která je v jádru hodná, jen má, nakumulována do rozjařené skupiny, poněkud ničivou sílu. Majitelé se tváří mile, ale čiší z nich na dálku strach o investované milióny. Slibuji a přísahám, že na všechno dohlédnu, všechno zase v pořádku předám, že budu hlídat, aby studenti nekouřili v budově a aby nerušili noční klid. Cuká mi potom trochu oko, když pozoruji své svěřence, jak bez obav a bez skrupulí používají veškeré to drahé zařízení, házím však hysterii za hlavu, respektive nad hlavu, jsem přeci také svěřenec – Všemohoucího. Jinak bych nejprve musela zkonzumovat celou lékárničku i se škrtidlem a pak se nechat odvézt ve svěrací kazajce.

Raději odcházíme se skupinkou nadšenců na pěší výlet. Z rozhledny na vrcholku, kam jsme bez problémů dorazili po zelené, se rozhlížíme do kraje. Všude vládne boží ticho a klid. Máš to tu, Všemohoucí, pěkné. Zpět půjdeme po modré - modrá je dobrá, pokud ji ovšem turista neztratí. Ztraceni máme však stále výbornou náladu. Studenti žertují, že neschopné vedení s nesmyslem pro orientaci bylo by třeba vyměnit, a přitom se všichni sborem bez lyží a bez sněhu řítíme polomem do údolí. Dole se zase najdeme, neboť všechny cesty i necesty vedou na naši horskou chatu.

Večer si grilujeme klobásky, zpíváme, hrajeme na kytaru, vyprávíme si všelijaké roztodivné příhody ze života a já si říkám, že by přeci jen nebylo až tak zle? Že by přeci jen vyskočil malý plamínek? Odcházím spát ve čtyři ráno, předstírajíc, že nevidím ten jeden kus zelený ze slivovice jako sedma (škrcení by v tomto případě asi nepomohlo) a že neslyším zespodu pokračující výbuchy smíchu, vždyť tato hodina snad už ani nespadá do nočního klidu.

O několik málo hodin později mě z tvrdého spánku vzbouzí mobilem kolegyně ze školy: „Prosím tě, kam jsi dala ten podepsanej papír BOZP? Je tu inspekce a chtějí ho prej na kontrolu. Už to mělo bejt dávno odevzdaný.“ A sakra, ten jsem úplně vypustila! Škrtněte mě ze seznamu těch, kteří měli osobní ohodnocení a připište mě mezi lůzry se základním platem. Spící kolega mi asi nepomůže. Kde je ten Ibalgin?

„Co blbneš?“ protahuje se ospalý Všemohoucí. „Ředitel mě zabije, neodevzdala jsem BOZP a mají tam inspekci, navíc si uvědomuju, že jsem neuzavřela třídnici. Jsem mrtvej člověk.“ – „Prosim tě, přestaň být hysterická,“ a už volá kolegyni zpět. A hned taky zjišťuje, že inspekce teprve dorazí, první informace byla zkreslená, tož to snad všechno stihnu, tož to jsem si oddychla. „Teď ještě předat celou chatu, nic víc si nepřeju.“ Ale už zůstal ve střehu, asi nemohl poslouchat kvil, jaký dokáže vydávat jen oběť svého povolání. Kvílení on nemá rád. A tak jsem majitelům jakýmsi zázrakem vrátila jejich majetek neporušený. Sama se divím, že nikdo nic nerozmlátil, dokonce ani ten sťatý kus nepozvracel koberce, jak by se dalo vzhledem k jeho stavu předpokládat. Díky Bohu, jsem pedagogický lyžař v cíli. Pro tento závod.

Tak neškrtejte učiteli osobní ohodnocení. Raději vůbec neškrtejte učiteli, občas zahoří. Nezapomeňte na BOZP. Nemyslete si, že vás VMHC ze všeho vyseká.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.