Tato slova nenapsal žádný nepřítel Krista. Naopak to byl tak horlivý jeho zastánce, že chtěl poselství Písma ochránit i před církví samotnou: „Prchej před vším věděním kněží, pochopíš snadno, že u živnostníků se nedozvíš pravdu o trpící pravdě, tj. o křesťanství. Prchej před nimi; ošidí tě o věčnost.“ A jinde: „Celé úřední uctívání Boha znamená činit si z něho blázny.“ Dánský filosof Søren Kierkegaard (1813-1855), jenž by měl narozeniny právě dnes, považoval takovou službu čisté víře, všem konzervativcům navzdory, za svůj hrdý životní úděl; díky dědictví po otci se mohl svému utrpení věnovat takříkajíc profesionálně; podle současníků byl úzkostný, světobolný, nesnesitelný. Otcem byl ovlivněn i jinak: pozdní náboženský fanatik, co stáří (kdy teprve Sørena zplodil) zasvětil lkaní nad smrtelným rouháním z mládí, své zélotické bláznovství, ranami osudu zrozené, jistým způsobem předal dál – semeno patetického pesimismu padlo tu však na půdu obzvláště talentovanou. Kierkegaard je především velikým nadáním obdařený spisovatel, navíc i velmi inteligentní a sečtělý myslitel, konečně pak i neobyčejně senzitivní neurotik, jemuž určitě nelze nevěřit, že každý napsaný řádek byl poctivě vykoupen neskutečnými mukami …

Publikoval pod různými vymyšlenými jmény. To, co vytvořil, nepředstavuje také žádný ucelený systém – objektivní konstrukce, natož pak nějaké věčné a neměnné, se od Kierkegaarda očekávat nedají. Naopak, pouze v subjektivitě lze podle něj pravdu hledat, jen vlastní úsudek je absolutní. Že je naopak podle všeobecně uznávaných měřítek subjektivní myšlení relativní, nepřesné, pouze odvozené z objektivna? Právě v tom je ten paradox opravdové pravdy; středověký myslitel Tertullianus řekl, že věří právě proto, jelikož je to protismyslné; pro víru v boha nedostává se nám žádných objektivních důkazů, leda těch, co spočívají v srdci - právě proto však nejvyšších, vlastně nejobjektivnějších, protože nezávislých, věčných. Kierkegaard věrně šel v těchto starých šlápotách. Tak se mimoděk stal praotcem existencialismu, nového směru XX. století; ve své době zůstával naopak neuznán a nepovšimnut. Historicky první záznam autentické úzkosti v osamělé vrženosti existujícího bytí je nicméně jeho dnes už nezpochybnitelnou doménou ve složité historii filosofie.

Hromady citlivých introvertů, co sami se sebou přirozeně mají problémy, nesou v sobě celoživotně ukřivděného skřítka nezasloužené smůly; pro Kierkegaarda bylo však utrpení, v němž se tak náruživě utápěl, naopak vydatným palivem hnacího motoru sebezdokonalování: „Chceš-li pečovat o svou věčnou budoucnost, dbej, abys trpěl pro pravdu.“ Život jako úžasná šance pro věčnost - v tom viděl smysl bytí v rámci dané, dočasné existence člověka; i za tu trpkou cenu, že „kdo tento protimluv bolu pochopí! – nezjevit se znamená smrt lásky, a zjevit se zase přináší smrt milovaného!“

Kierkegaarda nelze moc eklekticky uchopit - lépe je ho číst. Několik jeho zajímavých myšlenek o čase: „Okamžik nadchází poměrem věčného rozhodnutí k příležitosti, jež s ním rovna není.“ „Božské rozhodnutí, jež je danou příležitostí, přímo neřídí; musí vycházet z věčnosti, i když se dokonává v čase a stává se v okamžiku,“ „A nyní tu je okamžik! Takový okamžik je zvláštní věc. Je jistě krátký a časový, jak okamžik bývá, prchavý jako každý okamžik, mizí v okamžiku dalším – a přece je rozhodující, přece je pln věčna. Takový okamžik musí mít zvláštní jméno – nazvěme jej naplněním času.“

Vedle toho lze s Kierkegaardem jistě i polemizovat: „My lidé myslíme, že záleží na tom, abychom tímto světem šťastně a dobře proklouzli; a křesťanství míní, že všechny hrůzy vlastně pocházejí z onoho světa, že hrůzy tohoto světa jsou dětinskostí, srovnány s hrůzami věčnosti, a že právě proto nezáleží na tom, abychom tímto životem šťastně a dobře proklouzli, nýbrž na tom, abychom trpěli a byli v správném poměru k věčnosti.“ Zdali spočívá „správný poměr k věčnosti“ opravdu v nějakém cíleném utrpení, to je jistě věcí světového názoru. Tento Kierkegaardův, ale i všech normálních křesťanů, buddhistů a vůbec věřících v posmrtné, potažmo karmické spravedlivé vypořádání, je veskrze založen na přesvědčení o univerzální platnosti jakéhosi všeobecného, kosmického zákona kauzality, podle něhož každý akt, fyzický i morální, nutně dojde následného vyrovnání.

O světě fyziky se cosi podobného předpokládalo v 18. století; Laplace napsal: „Inteligentní bytost či snad civilizace, jež by v daný okamžik času pochopit mohla veškeré síly, jimiž jest příroda oživována, jakož i stav jsoucna a předmětů, z nichž se skládá, a která by navíc vynikala svou nekonečnou silou podrobit tyto údaje rozboru, by stejným vzorcem obsáhla pohyby největších těl nebeských i nejlehčích atomů. Taková bytost či civilizace neznala by nejistotu a budoucnost, stejně jako minulost, by byla jejím očím otevřena.“ Toto jeho přesvědčení vyrůstalo z „objektivního času“ Isaaca Newtona: „Absolutní, pravý a matematický čas, sám kvůli sobě a kvůli povaze jemu vlastní, rovnoměrně plyne beze vztahů k čemukoli vnějšímu.“ Čas byl garantem vyrovnání, takříkajíc přímo fyzikálně – metafyzickým. Ze stejně železné logiky kauzality, pro onu věčnou chiméru „objektivního času“ charakteristické, v dobré víře naivně vycházejí i tyto staré náboženské systémy. Bible spravedlivým trestem vyhrožuje snad na každé stránce, ale je v ní i tak trochu kacířský Kazatel 9.11: „A obrátiv se, spatřil jsem pod sluncem, že nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale podle času a příhody přihází se všechněm.“

A tak se lze domnívat, že kontingence kauzalitě vévodí – lépe, že je jejím konečným důsledkem. Že právě náhoda je chtěným dítětem příčinné následnosti, že čas není železný řetěz, ale flexibilní strom. Že bůh hraje v kostky, Albertu Einsteinovi navzdory. V zásadě se na tom shodne i fyzika s filosofií za posledních sto let; v takovém relativním světě není ovšem možné nikomu dávat žádné viny nebo zásluhy, co by jeho vlastní čas jakkoli přesahovaly.

V jednom je však přesto jistě nutno s Kierkegaardem souhlasit: ať si už o světě a smyslu naší existence v něm myslíme cokoli, žádné definitivní odpovědi se nám stejně nikdy nemůže dostat - vždy je to jen osobní, nejistá, do důsledků neodůvodnitelná, vlastní víra, idealistova i materialistova; za tou svojí si šel Søren Kierkegaard poctivě a důsledně. Zemřel v nevysokém věku vyčerpáním, zhroutiv se na ulici, zrovna když bylo dědictví po otci na dně …