Ani teď tomu ještě pořádně nemůžu uvěřit. Opustil nás Tomáš Hibi Matějíček (1978-2009), jedna z nevýraznějších postav českého komiksu, především však inteligentní společník a skvělý kamarád.

Člověk, který sám sebe považoval za kavárenského povaleče, byl jedním z nejúžasnějších lidí, jaké jsem měl tu čest v životě poznat. Bývá dobrým zvykem o zesnulých mluvit a psát hezky, jenže Hibi takový prostě byl!

Když jsme se poznali, pracoval v Člověku v tísni, a ve sféře neziskových organizací, ať už se sociálním či kulturním zaměřením, se dětsky čistý altruista pohyboval vlastně celý život.

Výčet jeho povolání a funkcí asi nebude úplný, ale aspoň se pokusím. Hibi byl komiksový teoretik, publicista, recenzent, scénárista, produkční, manažer a neúnavný propagátor. Jako programový ředitel stál v čele nejvýznamnějšího komiksového festivalu u nás, jako šéfredaktor vedl čtyři roky server Komiks.cz, byl předsedou sdružení na podporu komiksu SEQENCE. Byl autorem scénáře komiksového alba Šifra mistra Hanky (s Karlem Jeriem).

Kromě toho byl ale taky webdesigner, grafik, fotograf, znalec streetartu, skautský vedoucí, cestovatel (jeho expedici do Mongolska starým UAZem jsem v roce 2005 nadšeně sledoval on-line).

Celkem hodně aktivit na kavárenského povaleče… A až tenhle článek pošlu k publikování, vzpomenu si určitě na dalších deset činností, na které jsem zapomněl.

A byl také mimochodem i objevitelem několika pozoruhodných komiksových talentů, jako jsou Zuzana Andělová nebo Jaromír Plachý, i některých méně talentovaných, jako třeba mě…

Osobně jsme se poprvé potkali až 23. srpna 2004 v Karlových Varech. To vím přesně, protože to bylo v předvečer hekticky připravovaného prvního ročníku studentských filmů Fresh Film Fest. Seděl jsem na betonovém soklu před Thermalem a už z dálky jsem zíral na blížící se nepřehlédnutelnou postavu. S šátkem na hlavě, copánkem na bradce, pruhovaným tričkem a vytahanými kalhotami vypadal jako pirát. „Říkej mi Hibi. Tomáši mě naposledy oslovila moje babička, když jsem chodil na základku.“ Na své neortodoxní, byť nijak neokázalé image si svým způsobem zakládal pořád.

Tehdy jsme společně s jeho mladou ženou tvořili naše první komiksy. Dva seriály pro festival následoval rozverný crossover mezi jeho milovanou Alenkou v říši divů a Saturninem. Pro jeho nikdy nevydanou sbírku Mausoleum jsem mu zase nakreslil variaci na Malého prince… A když už jsem u našich společných projektů, Hibi byl mimo jiné i hrdým otcem mých „obláčkových“ internetových stránek, které později získaly titul „Nejlepší komiksový web v Česku“. Naposledy mě „donutil“ ke spolupráci na komiksu pro maďarskou Pécs.

I přes neuvěřitelný pracovní zápřah dokázal vždycky velice pečlivě sledovat moji uměleckou činnost a nejednou přispět důležitým postřehem. A s oblibou mi komolil jméno. Tu jsem byl Vhrstiman, jindy Vhrstislav…

V Praze nevynechal jedinou moji výstavu nebo pořad pro děti. Jednou se přitom přihodila taková podivuhodná věc, kdy málem platonicky vzplanul k mladinké herečce, s níž jsem tehdy spolupracoval. Vůbec nebyl schopen vnímat představení, které jsme napsali a secvičili: „Když se ta slečna posadila přede mě, myslel jsem, že začnu na své sedačce dělat kotrmelce.“ A přestože ono prvotní okouzlení, jak jsem později zjistil, bylo oboustranné, ti dva už se nikdy nepotkali…

Naposledy jsme s Hibim seděli v plzeňském baru vedle autobusového nádraží. Srkali jsme čaj a mluvili – zcela přirozeně – o komiksu. Jak by mě mohlo napadnout, když jsem ho pak doprovodil na autobus, že ho vidím naposledy?

A teď je mi smutno. A chce se mi řvát. Pořád si nedovedu představit, že se s ním neuvidím v listopadu na KomiksFEST!u, který tak horlivě připravoval. A ani nevím, jestli teď dokážu nakreslit nějaký komiks, aniž bych při tom dokázal nemyslet na to, co by na to asi řekl Hibi.

Hibi – čtyři písmena, která už navždy zůstanou synonymem pro české komiksové obrození začátku jedenadvacátého století.

Převzato z Vhrstiho blogu