Drobná, pohledná dáma s nakrátko ostříhanými vlasy, prvorepubliková filmová hvězda Eva Gerová… Poznal jsem ji až v době, kdy slavila své 85. narozeniny. Bylo to před pěti léty. Opatřil jsem si její telefonní číslo a zavolal. Její mladistvý hlas mi po telefonu vysvětlil, jak se k ní nejlépe dostanu, a za pár dní už jsem tehdy usedal do křesílka v maličké, útulné vinohradské garsonce v níž paní Eva Šanovcová žila se svým manželem. Když jsem se dovolil, zda mohu paní Šanovcovou oslovovat jejím známějším příjmením, čekalo mě něco, co jsem kdysi zažil při prvním setkání s herečkou Vlastou Fabianovou. Ta mě také svého času hned při prvním oslovení zarazila: „Jak jste mi to řekl? Fabiánová? Ale já se píšu s krátkým ‚a‘! Já se jmenuji Fabianová!“ Také paní Gerová mě opravila. Omluvil jsem se s tím, že ve filmových encyklopediích a internetových databázích, ba i přímo v materiálech Národního filmového archivu se píše jednak Eva Gérová a druhé, původní příjmení, Brandbergrová. „Ovšem to všechno je špatně. Já se jmenovala Eva BRANBERGEROVÁ, což je takové germánské příjmení, ještě ke všemu příliš dlouhé, takže jsme se hned při mé první filmové smlouvě domluvili, že to rozdělíme a z druhé části původního příjmení vytvoříme umělecké jméno GEROVÁ. Pod ním jsem pak natočila během dvou let celkem 12 filmů (začínala jsem v šestnácti a končila v osmnácti). Pak už jsem ho dál nikdy nepoužívala.“

Paní Eva Branbergerová-Šanovcová vyrůstala v umělecké rodině: Otec, dr.Jan Branberger, byl muzikologem a dlouholetým ředitelem pražské konzervatoře (za Sukovy éry), matka, Doubravka Černochová, působila jako operní pěvkyně za Kovařovicovy éry v Národním divadle; zpívala s Otakarem Mařákem či s Emou Destinovou a po studiích v Itálii se nakonec stala členem pedagogického sboru na pražské konzervatoři.

K filmu se jejich dcera Eva dostala náhodou - v době, kdy studovala na dramatickém oddělení státní konzervatoře. Když jsem se ptal, zda také žila společenským životem jako jiné filmové hvězdy té doby, zasmála se: „Byla jsem šestnáctiletá holka a musela jsem chodit do školy! Byl to hrozný hon, já měla skutečně na svůj věk strašně moc práce. Chtěla jsem sice tehdy studium přerušit, hereckých příležitostí jsem měla totiž čím dál víc, ale můj otec byl velice přísný a já jsem mu za to, že jsem musela konzervatoř dokončit a získala tak středoškolské vzdělání, dodnes nesmírně vděčná. To mně v životě velmi prospělo! Později jsem si vzdělání rozšířila o jinou specializaci. Po válce, když už byly děti větší, jsem začala pracovat nejprve v Universitní knihovně jako brigádnice, později v Knihovně společenských věd, kde mi dr. Strnadel doporučil udělat si knihovnickou nástavbu, a získat tak odborné knihovnické vzdělání. Poslechla jsem ho a s tím jsem se nakonec dostala do Divadelního a filmového oddělení Městské knihovny. To bylo krásné životní období, navíc mně velmi blízké! Přicházeli tam často herci, třeba Zdeněk Štěpánek, vzpomínám si také na paní Olgu Scheinpflugovou…“

A jaké bylo vaše nejkrásnější filmové období ?

„Nejlepší to bylo za éry Vladimíra Slavínského. Režisér Slavínský tenkrát ve filmovém světě něco znamenal, u něj jsem filmovala s Adinou Mandlovou, Stanislavem Strnadem a Františkem Krištofem-Veselým, to byly ty tři filmy, které šly za sebou: Bílá vrána, Slečna matinka a Svatební cesta. Nebyly to ovšem mé nejmilejší filmy - pro mě byl například nezapomenutelný film Neporažená armáda, ve kterém hráli Ladislav Boháč, Jan Pivec, Zdeněk Štěpánek a kde jsme si v menších rolích zahrály společně s kamarádkou Boženou Šustrovou, na kterou dodnes často vzpomínám. Na konzervatoři to byla hvězda! Myslím, že se po válce provdala někam do Německa…“

A na které kolegyně ještě ráda vzpomínáte?

„Já měla velmi ráda Adinu Mandlovou! Ta byla ke mně vždycky nesmírně milá a hodně mi pomohla. Byla velice inteligentní, i když její projev byl někdy až příliš ironický. Ale je zajímavé, že ke mně byla skutečně moc hodná a jak mohla, tak mi pomáhala. Měla ohromný dar humoru, takže vždycky všecko převáděla hned do humoru. Měla vytříbený vkus, dělala manekýnu u Podolské, věděla si vždy rady jak a co si na sebe obléci. I po této stránce mi také radila a pomáhala… Za největší umělkyni z tehdejších filmových hvězd bych považovala Jiřinu Štěpničkovou. V hlavní roli v Maryše, to byl přece úžasný výkon! Pak tu byla také Lída Baarová. Já Lídu Baarovou vůbec neodsuzuji. Ona zcela propadla své herecké kariéře a pro nic jiného nežila. Kdo ví, co by potkalo mě, kdybych za okupace ještě dál filmovala?

Nejvíc se mi jako herečka líbila ve filmu Turbina, tam ten její herecký výkon skutečně odpovídal celé té zářivé slávě, kterou prožívala. Lída Baarová byla nevídaně krásná. Jednou přišla za kýmsi do ateliéru, kde jsem zrovna točila, a já nad tou její krásou jen žasla - byla nesmírně elegantní a opravdová krasavice!“

Jako váš poslední film bývá uváděna Slavínského veselohra Svatební cesta, z roku 1938. Pak jste se prý šťastně provdala a ukončila svou hereckou kariéru. Že by taková náhoda?

„To víte, že ne,“ usmívá se paní Eva Gerová. „Poslední film, ve kterém jsem si zahrála, byl Venoušek a Stázička. To byla taková dětská veselohra, která se dobře prodávala; Věra Ferbasová v ní hrála Venouška a já Stázičku. Po tomhle filmu jsem byla asi dva měsíce bez angažmá, během nich jsem ovšem dodělala tu konzervatoř, absolvovala ve třech představeních na Vinohradském divadle, nu a pak teprve jsem se vdala. Narodil se mi syn, dva roky po něm dcera, a já se musela rozhodnout – buďto budu dobrou mámou, která se bude o své děti dobře starat, anebo se budu dál věnovat herecké kariéře. Zvítězilo to první a já toho nikdy v životě nelitovala!“

Muž paní Evy Šanovcové tehdy naslouchal jejímu vzpomínání s vlídným úsměvem. Bylo mi u nich moc hezky. Jakby ne, když jsem se po celou dobu návštěvy mohl navíc dívat do tváří Pepičky z filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara, Aninky, sestry Lori z filmu Karel Hynek Mácha, Věry z filmu Jarka a Věra, kde byl jejím partnerem Jarkou Ladislav Pešek a dalších postav, u nichž můžeme na filmových titulcích číst jméno Eva Gerová…

Letos, 4. března, uplynulo od té doby pět let a paní Gerová v tichosti oslavila už svou neuvěřitelnou devadesátku!

Opět jsem zatelefonoval, opět se mi ozval ten vlídný, mladistvý hlas. Co se za posledních pět let změnilo? Tři měsíce uplynuly, co jí zemřel manžel. Stále je to ještě živé, ale nezatrpkla - naštěstí prý je tu její početná rodina, která jí dělá radost. Těší se na jaro, živě se zajímá o veškeré dění kolem. Popřál jsem paní Gerové-Šanovcové hodně zdraví a šťastnou cestu do dalších let…

A čím končit tento článek?

Třeba tímhle: Řekne-li vám někdo, že zná Evu Gérovou s čárkou nad e, která se navíc původně jmenovala Branbergrová a že její poslední film před tím, než se šťastně provdala, měl název Svatební cesta – nevěřte mu! I kdyby se vám to snažil dokázat celou řadou dokumentů zaznamenaných novináři a filmovými historiky. Jak tomu ve skutečnosti bylo, na to jste právě dostali odpověď v tomto článku.