Tuhle koninu jsem si nevymyslel. Takhle jsem to četl v nedávné zprávě Českého rozhlasu. Málem mi vypadl umělý chrup, jak s radostí říkávám.

Takže chudák Helena Třeštíková se nemůže scházet jenom tak v nejbližších dnech nebo, v nejhorším, během několika dnů. A říkat, že ta schůzka je na obzoru, to by také nebylo dostatečně vzdělané, chyběla by tomu latina.

Chudák holka.

Položil jsem tedy elektronickou poštou Českému rozhlasu otázku, jestli to byl jenom takový žertíček nebo zda to mysleli vážně.

Nedostalo se mi odpovědi. Inu, kdyby měli odpovídat každému udivenému posluchači nebo čtenáři ... kam by to vedla okna, jak se říkávalo.

O pár dnů později jsem se dozvěděl ze zpráv Českého rozhlasu, že Jak jsem obsluhoval anglického krále, nejnovější film Jiřího Menzela, předstihl v návštěvnosti americkou fantasy ... promiňte, ale na jméno toho hollywoodskeho díla si nevzpomenu, protože to jsem se zakuckal a pak jsem se zcela upřímně rozbrečel. Nikoliv smíchy. Alespoň kdyby to uměli napsat, říkal jsem si, alespoň kdyby to uměli napsat, když už to musí být bezpodmínečně anglicky. Phantasy, vy volové, řval jsem do obrazovky počítače, phantasy!

Ale za chvíli mi došlo, že obrazovka sice úplně klidně snese, když na ni pištím, ale že prznitelům jazyka českého je to také zcela jedno.

Začal jsem přemítat, proč tomu tak je, a uvědomil jsem si, že podobných zhovadilostí se dopouštějí v převážné většině ti, kteří neumějí ani jeden jazyk pořádně a navíc jsou přesvědčeni, že musí dokázat svoji nadřazenost (a nedostatek vzdělání) tím, že nehovoří jinak než cizí řečí, a to pokud možno tou, která se zrovna nosí.

Také mi kamarád až z Prahy vyprávěl, když jsme se o téhle zajímavosti bavili, že to nic není, že oblíbeným pozdravem na rozloučenou v Česku není dnes na shledanou či snad sbohem, leč mějte hezký den. A zajímavé je, dodal ten můj kamarád, že většina z těch, kdo tohoto pozdravu užívají, ani netuší, že jde o otrocký překlad z řeči hrdého Albionu (Have a nice day). Začal jsem se smát, neboť jsem najednou vzpomněl, jak jistá zpěvačka písní, prý populárních, se kdysi dávno vrátila ze zájezdu po zemi, kde zítra tehdy znamenalo již včera, a když někomu děkovala (byla a snad dodnes je slušně vychovaná), přestala říkat děkuji vám, ale začala říkat děkuji vás. Kdo umí rusky, zná výraz blagodarju vas. Nejdřív jsem si myslel, že to je šprým pro kamarády, ale když jsem zjistil, že takhle děkuje všem, zmrzl mi úsměv na rtech.

Abych netepal ostatní a na sebe zapomněl. Když jsme se o tom všem s oním pražským kamarádem elektronicky vybavovali, uvědomil jsem si, že jsem mu původně chtěl napsat: co mě nejvíc zaujalo, to byla věta ... což je taky nepěkně otrocký překlad anglického způsobu psaní. Dost mě na mně samotném zamrzelo, že jsem to tak chtěl doopravdy původně napsat ... jedinou útěchou mi budiž, že jsem se pokáral včas a větu změnil. Jak? No, jak byste ji asi napsali správně česky vy?

Bývávalo, že za vlády jedné strany létaly po tehdejším Československu všude rusismy. Letučka střídala subotnik, však si pamětníci vzpomenou. Alespoň doufám, že si vzpomenou.

Kamarádka a velice dobrá novinářka Dana Emingerová dostala před několika lety za úkol vytvořit nový časopis pro České energetické závody, zkráceně řečeno ČEZ. Úkolu se zhostila náramně skvěle, ze zcela nedůstojného plátku udělala časopis, za který by se nestyděl ten nejnáročnější nakladatel. Čas od času mi na moji prosbu poslala po výtisku, a já jsem si v děkovných dopisech pravidelně utahoval z anglických zpotvořenin, většinou navíc užívaných zcela mimo místo. Dana, kterou tenhle způsob domlouvání zneklidňoval také, si vymyslela rubriku, kde si z podobné hatmatilky dělala bohapustou srandu.

Neříkám, že tahle rubrika byla jediným důvodem, ale Dana Emingerová už ten časopis nedělá, ba co dím, je dnes někde úplně jinde. Ono je to tak možná lepší. Aby český podnik, který to označení má přímo v názvu, trval na tom, že jeho časopis se bude jmenovat ČEZ News, to už je zhovadilost.

Dlouhou dobu jsem žil v přesvědčení, že jde o určitý druh rektoskopie, abych i já vypadal vzdělaně. Ale pořád mi nešlo na rozum, proč údajně inteligentní lidé musí lézt jiným do zadku.

Až jsem si vzpomněl na příhodu z mládí. Pracoval jsem tenkrát v tehdy dobrém týdeníku Mladý svět. Chystal se Mezinárodní jazzový festival. Měl jsem vyjednán rozsáhlý rozhovor s velikány té nádherné hudby, klavíristy Countem Basiem a Oscarem Petersonem. Poprosil jsem tedy tři přední české odborníky přes jazz, aby by každý jeden z nich napsal zprávu, okořeněnou vlastním názorem, a že by se každý jeden z nich ujal jednoho dne. Přijali a ve stanovené době odevzdali rukopisy. U dvou z nich jsem málem omdlel leknutím, tak moc byly přeplněny cizími výrazy. I pravil jsem těm milým pánům, že jim dávám možnost, aby to do 24 hodin přeložili do češtiny. Nechce-li se jim, i tak je dobře, přeložím si to sám, ale zkrátím jim honorář. Přeložili. Šlo to.

Na ten třetí rukopis nebylo třeba sahat. Byl sepsán v nádherné češtině a o cizí výraz by tam člověk nezavadil. Také ho sepsal člověk, který o věci ze všech přítomných věděl nejvíce, takže si nemusel na nevinném čtenáři hojit nějaké pocity méněcennosti. Kdo to byl? No přece dr. Lubomír Dorůžka.

Co tím vším chci říci? Nic víc než to, co už jsem řekl.