Při nedávné rozpravě o stavu Evropy v Památníku písemnictví zazněla zajímavá hypotéza. Civilizace prý možná ani není v krizi, jen působí takovým dojmem, protože si zvykla vyprávět ošklivé příběhy. Něco na tom může být, oceňované romány bývají zpravidla skličující a story pro masy dráždí ty nejnižší pudy.

Za časů, kdy socialistický stát na zveřejňované příběhy ostražitě dohlížel, se svět mohl zdát opravdu pěknější než dnes. Stačilo se poddat vyprávění. Optimismus byl povinný, výstřelky sexu či násilí zakázané. Prostí a skromní hrdinové nepostrádali úsměvné lidské chybičky, ale v hrudi jim tlouklo dobré srdce, byť třeba pod drsnou slupkou. Zápornou postavu každý hned poznal, neboť ztělesňovala opak.

Takových dobře ohlídaných příběhů si v nejbližších dnech televizní diváci opět hojně užijí. Normalizační pohádky i komedie si vydobyly pevné místo mezi českými vánočními tradicemi a děti si dnes svátky víc než s Ježíškem spojují s roztomilými čerty v podání předních komiků. Inu, proč ne, své kulturně politické souvislosti má každá tradice. Malé domácí betlémy si lid kupříkladu začal zhotovovat, když osvícený císař Josef II. zakázal velké barokní betlémy v kostelech, protože mu připadaly nebezpečně podbízivé.

Vánoce si obvykle přejeme šťastné a veselé. Příběh narození děťátka v betlémských jesličkách patří k těm nejpěknějším, co si lidstvo vypráví. V přívalech vánoční pohody však zapomínáme na pokračování: na Herodesa, jenž chlapečkovi vyvraždil všechny vrstevníky, na útěky, bloudění, zázraky, zrady, ponižování, na trápení i potupnou smrt na kříži. U takového scénáře by normalizační dramaturgie přinejmenším požadovala přepsat závěr.

Evropská civilizace vyrostla z příběhu, který je zároveň krásný i strašlivý. Možná i proto je i není v krizi od samého počátku.

(psáno pro Respekt)