Všechna média zaznamenala, že po dlouhé nemoci zemřel zpěvák Karel Černoch. Kulturní rubriky se zaplnily rozmanitými vzpomínkami kolegů z branže, občas také jakýmisi pokusy o rozbor Černochova přínosu české populární hudbě. Vesměs se ale jejich autoři omezili na popis Černochových začátků v českém big beatu a na prknech Semaforu či Atelieru. Redaktorka Hejdová v MFD dokonce ještě zaznamenala, že zpěvák dostal v roce 1969 Zlatou Bratislavskou lyru. (Nenapsala už ale, že to bylo za politicky motivovanou Píseň o mé zemi.) Nu – a další události ve všech memoriálech počínají až datem 1989, resp. ještě později, příchodem Karla Černocha na muzikálová prkna (Dracula atd.). To je ovšem hrubé zkreslení skutečnosti. Ve všeobecné ztrátě paměti, která nás průběžně postihuje a projevuje se vytěsňováním méně příjemných či na pochopení složitějších okamžiků z vědomí, se není čemu divit. Pro spravedlivé posouzení Černochovy jedinečné role v českém popu se to ale sluší napravit.

Předně žádný z tzv. kulturních redaktorů si neudělal tu práci, aby aspoň stručně přiblížil zpěvákovu diskografii, zejména jeho dlouhohrající desky. Ta je totiž docela věrným obrazem zpěvákovy kariéry. Za důkladnější připomenutí stojí přinejmenším tři LP desky. Ta první z roku 1968 nesla titul Páteční, podle slavného hitu. Obsahuje šlágry typu Zrcadlo či Ona se brání. A vedle toho také dobově determinované bojovné písně, z nichž nad jiné ční posrpnovou úzkostí zrozená píseň 18 minut – obraz války, jaký byste v jiné české popmuzikové písničce stěží našli - snad s výjimkou Suchého Jó, to jsem ještě žil, i když tam jde o hořkou ironii, kdežto u Černocha o nářek a lament. Tato píseň byla ostatně také důvodem, proč LP Páteční šlo rychlostí blesku do stoupy. Nezávadná část desky se pak o dva roky později zrecyklovala na LP Je to jasný. Tam najdete opět Zrcadlo či Páteční, ale hlavně velice půvabnou verzi simono-garfunkelovské Scarborough Fair, u níž se na obalu uvádí účast anonymního „dívčího dua“. I hluchý ale slyší hlas Marty Kubišové - pokud ji však nějaká sboristka umně nenapodobila až k nerozeznání. Deskou Je to jasný se pro Černocha uzavřela definitivně 60. léta a první umělecký vrchol. 70. léta pro něj znamenala tápání, jehož milníky najdete na deskách Popelky a Letiště, které stojí na sametovém interpretově hlase, ale repertoárově pokulhávají, s výjimkou opět nádherné verze písně Marvina Gaye s českým názvem Věc koupená. Tady Černoch demonstroval, kde je mu umělecky nejlíp – v soft soulových, jazzem křtěných skladbách, kde může ukázat brizanci i brilanci svého hlasu, tak eroticky znějícího třem generacím posluchaček.

Poslední velký okamžik Karla Černocha ve směru k původní tvorbě nastal na LP Srdce z plíšku (1980). To už byla deska patřící osmé dekádě, nadechnutá, perspektivní, se solidním skladatelským i textařským týmem. Ke škodě věci bylo Srdce z plíšku – navzdory potlesku dobové kritiky – u publika poněkud opomenuto. Přitom ta deska obsahuje několik opravdu výjimečných písní – titulní soulovku Srdce z plíšku s hravým textem Ondřeje Suchého, prostou folkovou romanci Já vím, co mi chceš říct, dvě předělávky amerického písničkáře Jima Croceho (Fána Vánek a Chtěl bych zas tvoji snídani), ale především dva klenoty: nádhernou báseň Jiřího Ortena Život, zhudebněnou opravdu kongeniálně Vladimírem Mišíkem, a šansonový skvost Už svítá (Petr Hapka – Petr Kopta). I kdyby Černoch nic jiného v životě nenazpíval, kromě posledních dvou jmenovaných písniček, byl by velkým zpěvákem.

Tohle všechno by měli ovšem psát naši kulturní redaktoři, nejen se donekonečna rozplývat nad porevoluční muzikálovou a televizně-komickou kariérou Karla Černocha, která – při vší úctě – umělecky zmíněných okamžiků už nikdy nedosáhla. Vždy znamenala solidní řemeslo opřené o nenahraditelný hlas. Ale na umělce by se mělo vzpomínat s jeho nejlepším dílem před očima. To by ho ale naši novináři museli aspoň znát.

(Psáno pro Česká média)