Pojem regionální autor se mi příčí. Vezměte si třeba západ Čech. Žije tam šedesát spisovatelů? Víc? Koho vůbec označit za autora, když dnes knihu může napsat a vydat každý? Možná toho, koho si všimne kritika? Ale jaká? Taky regionální? Celostátní? Ve Stockholmu? Kolik je u nás vlastně kritiků? Tak se dá skuhrat zatroleně dlouho, až do Karlových Varů dojedete. Bude tam i letos pan Depp? A ví to Jirka Bartoška? Sotva. - Ale kdyby se pan Johnny - momentálně z černé listiny již vymazaný - letos na „fesťáku“ stavil poslední den (a já na to sázím), třeba i pouze v rámci rockového „tourné“, tak by možná zarostlej šéf festivalu posléze s klidem vyprávěl: „Do poslední chvíle jsem věc tajit a popravdě, jist jsem si nebyl, ale Johnnymu Deppovi se u nás vloni líbilo; jenže byl taky traumatizován soudním procesem s nejkrásnější ženou světa Am, takže si to letos chce užít nanovo a ještě jednou, už beze stresu, který vy jste neviděli, jelikož on se složil vždycky až na pokoji.“

Ale to odbočuji. V západočeské pobočce Obce je asi čtyřicet žen a mužů, pokaždé si ale pomyslím: kdyby měli po bytu v Praze a mohli se tam motat, byli by všichni pořád regionální?

Někteří ano. Mnozí ne. Karel Pexidr, o kterém jsem tady na Neviditelném psu nedávno psal jako o v jistém smyslu „renesanční osobnosti“ (OSOBNOST: Renesanční muž - Neviditelný pes (lidovky.cz), se jistě za západočeského autora nepovažuje. „Jsem český autor,“ řekl mi. „Náhodou nám ale patří Vícov, tak tu žiju; už se ve svém vysokém věku nastálo stěhovat do Prahy neplánuju, i když bych na to samozřejmě měl. Ale radši střílím bažanty ve své oboře a hlavně na psaní a skládání hudby je zde - mimo střelbu z brokovnice - absolutní klid.“

Nebo si vezměte častou přispěvatelku Neviditelného psa JUDr. Danielu Kovářovou, kandidátku do Senátu. Zrovna krouží po svém okrsku a to je na západě země, protože ona i její manžel žijí ve Štěnovicích. A otázka: je spíš „jen“ západočeská spisovatelka, celo-česká autorka anebo píšící politička a právnička, která by - díky stálejšímu pobytu v Praze - stála dávno výš? Ten dotaz jí - tady přes kopec – brzy rád položím, ostatně jsem její volební podporovatel.

Kolegou ve Středisku spisovatelů a členem Obce je i literární vědec a - již Václavem Klausem osobně jmenovaný - profesor Viktor Viktora. Jestliže ho někdo označí za vědce regionálního, on to přejde, ale objektivní realitou zůstává, že jednoduše žije v Plzni a má svou Západočeskou univerzitu; proč by ji měnil za Karlovu? Jeho doslov k mému Domku pana Stilburyho byl před nějakými devíti roky jedním z nejhezčích a nejkomplexnějších dovětků, jakým kdo kdy jakoukoli mou knihu doplnil. Přeji profesoru Viktorovi pevné zdraví, to teď potřebuje, a těším se na naše setkání.

Nemohu zapomenout na Josefa Kejhu, Annu Šochovou, snad i Oldřišku Ciprovou - a dalším spisovatelem, který se probil či probíjí na „národní trh“ a do pomyslného povědomí Čech je nesporně magistr Honza Sojka. Znám ho jen zběžně, ale chápu ho, řekl bych, dost. Je chlap, chlastá přiměřeně a nedělá většinou kariérní chyby. Nespouští se s imbecily a nikdy při psaní neklesne k bulváru. Je všestranný. Ne tolik jako Pexidr, ale jde o prozaika, básníka, dramatika, herce, učitele. Rozhodně taky nevydává v regionálních nakladatelstvích.

Je tu i spousta básníků a tady už bych si vůbec netroufl hovořit o regionalitě. Jistěže znám Karlu Erbovou, fakticky už ale žije v Praze. To nemohu s jistotou říct o Tomáši T. Kůsovi, Ivo Huclovi, Aleně Vávrové, Robertu Jandovi. Ale „jen“ regionu tito chlapi a dáma nepatří, a kdyby žili třeba i „jen“ ve Stodůlkách, vyskytovali by se v literárního kontextu o kus dál. Ano, mýlit se mohu, je to ale můj názor, cítím to tak a bude pro pravda. Aha. Málem bych zapomněl na - výtečného - básníka Milana Šedivého; ale to proto, že i ten už se přesunul do Prahy.

Až na konec jsem si nechal Václava Grubera (*1953), lékaře a spisovatele. Jak možná nevíte, roku 2011 vyšel Slovník českých lékařů-spisovatelů, který má neuvěřitelných 540 hesel. Jsou tam dejme tomu Ludvík Souček, Josef Nesvadba (otec Bářin), Miroslav Holub, legendární Vladimír Vondráček, Vladislav Vančura, Jaroslav Durych i František Langer (stejně jako Ludvík Souček byl Langer lékařem vojenským, ale navíc i brigádním generálem), anebo z mladších Ladislav Pecháček (autor předloh filmům o Básnících) či Valja Stýblová či Alena Vrbová či Milada Součková či Jana Rečková, někdejší manželka Honzy Kovanice.

Takže encyklopedie doktorů, což je něco jako další ghetto. Ale ne tentokrát prozápadníJ. Zmínil jsem se Václavu Gruberovi o tomto slovníku (ani o něm asi nevěděl) a on jen ležérně mávl rukou. Většina spisovatelů přece má (a často je nucena mít) druhé povolání, i „prečo“ by se to mělo vypichovat zrovna u lékařů? Z důvodu, že pomáhají ostatním třeba i víc než architekti? Bývá tomu tak! Složili „před Bohem“ Hippokratův slib, mívají morální kvality, lid si jich váží, to vše je fakt. Na druhou stranu z nich ale specializace (jako ani případný region, kde žili) sama o sobě talentovanější, schopnější autory nedělala a nedělá; „prečo“ by to taky tak „malo byť“, že? Někdy je obor finančně zajistí, to je pravda, a poskytne jim prostor a snad i čas. Čas na psaní, Jenže jindy a u jiných to je naopak. Právě naopak; a někteří ani nikdy neměli skutečnou praxi, nebo se dokonce dostali do trablů. David Rath, Jan Cimický; já o nich píši se soucitem v obou případech, ač jsou jejich problémy nesouměřitelné. - Zkrátka a dobře, zdůraznění „jo, a jsem lékař“, může být i ošemetné. Zatroleně.

Tak za deset posledních deset let jsem si nicméně všiml, že se (už zmíněný) MUDr. Václav Gruber ze Stoda ke svému povolání lékaře celkem hrdě hlásí (proč taky ne!), přičemž současně vychrlil hafo nových próz, které navíc jsou neuvěřitelně žánrově různorodé. Dohromady už je Vašek autorem a spoluautorem takřka čtyřiceti knih a mnohé z jeho příběhů z medicínského prostředí se zaobírají skutečně závažnou problematikou. Například eutanazie: Zastřelte toho chromého koně, Druhý dech chromého koně. Humoristický román Malý tygr ve vlastní šťávě má autobiografické prvky a čteme tu o první lásce i netypické rekonstrukci chalupy. Noc s ďáblem je detektivka, ale současně precizně vycizelovaný příběh o vztahu mladé ženy s alternativním léčitelem. Své romány přímo „pro ženy“ nazval pak Václav Miluj mě nebo střelím, Z tebe peklo ráj či Hlavně ať ti udělá dítě. Rozhodně se tady, ale ani nikde jinde nebrání erotice; a řekl bych slromně, že ji umí vylíčit takřka tak dobře jako jáJ, ba možná realističtěji.

Největší pozornost ovšem vyvolaly knižně zveřejněné fantazy novely Řeka, Moře a Poušť, ale i - dystopická - science fiction Žena.exe - ze světa pod neomezenou vládou exekutorů, kde už je medicína dávno tabu, zakázaná - a léčení trestné. Asi jako když se v Neffově Reparátorovi nesmí opravovat.

Spíš thrillery než detektivkami bych nazval Gruberovy knihy Domino a Poslední zhasne, což je současně další „dystopo“ - ze světa potýkajícího se s ilegální migrací zcela extrémních parametrů. Mimo to Václav Gruber vyprodukoval větší množství povídek situovaných na pomezí science fiction, hororu a černého humoru. Anebo i humoru bílého. Ty psal hlavně v noci a chodí přitom občas do ledničky. Tomu se zase říká BÍLÁ TURISTIKA.

Ale ještě k trilogii o řece, moři a poušti. Jsou to delší básně v próze? Snad. Přesné označení to však není a ony knížky se vám duhově „vybarví“ teprve po nasazení pák hlubinné psychologie. Zničehonic uslyšíme hlasy těch příběhů. Nezvučí, překrásně cvrlikají a my si vesměs uvědomíme, že se jedná o knihy-testy.

K nejzajímavějším náleží první a třetí z nich. Ta třetí literární práce navíc schovala sama do sebe jakási tři probuzení; jako by se jednalo o tři kapsy příběhu vsunuté postupně do sebe. Novela vyšla před několika měsíci, koncem roku 2021, a Václav Gruber z ní letos předčítal v Literárním salonu na Světě knihy, ale i jinde.

Taky se ovšem dá namítnou, že TEST je takřka každé smysluplné dílo. Dobře. Ale u Pouště to funguje víc než zřetelně a na té nejniternější rovině. Sám bych řekl, že je to kniha O NEBLÁZNĚNÍ:

Jak to? Taky přece znáte souseda, který má přehnané ambice. Vyhrotily se, chce stále intenzivnější zážitky. Ne sex s ovci, pěkně prosím, ale třeba Petr chce až… ke dnu Jadranu. Zkolabuje, asi jako Karel Zich. Nebo jako Zdeněk Šmíd, rovněž slavný západočeský spisovatel. Nu, a Pavel, ten je opatrnější, ale alespoň musí udolat Everest. Sám sobě dokázat to zdánlivě nemožné. Jiný přechází s nebohou manželkou Saharu. Vše fotí. Ale hrdina nové Gruberovy prózy se od podobných otužilců života zcela liší. Má jinačí test. Lépe, lékařsky nastavený - a velice brzy nám dojde, že se mu ani tak nejedná o rekord (vůbec ne), ani ne o zkoušku partnerského vztahu. Oč tedy? Sama postava to zprvu přesně neví, pouze intuitivně cítí, že v jeho stárnutí nastala chvíle se opět posunout. Tvrdě? Ne. Tady právě nejde o sebemrskání a nejedná se, kdepak, o jakýkoli super-výkon. Mariánský příkop, kam se spustil „sám“ James Cameron. U Grubera působí posunutí spíš jako zjevení. Jiné je něčím, oč si říká jeho nenásilně trávený život, a není chyba, když cestovatel dopředu neví, čeho má být v jeho duši dosaženo; asi jako by laboratorně testoval zbrusu nový lék na covid.

Možná spláče nad výsledkem. Ale spíše ne. Kdepak. Kdeže. Ani náhodou. V reálu pouti dokonce dojde na jakýsi akord a prozření; a když to přeženu, dojde k existenciálnímu znovuzrození. Okolo vražedná poušť, tou vede horká cesta a na konci se snad oprostíme od zátěže. Ne nadarmo se však líčení cesty za obyvateli zdejších vyprahlých míst pravidelně střídá s proudem vzpomínek, které lze chápat jako stupňovanou iniciaci. Jeho výprava připomíná situaci, ve které hlavní postava jde a fakticky sní - a vzpomíná i kdesi na analytikově křesle. Plodné by to jen takto nebylo, ale v druhém proudu svého vnímání hrdina zvláštně zabrousí do titulní pouště. Jistěže v ní taky žízní a iniciace se stává ukončenou. Definitivní. Co víc? Ač si to hrdina štráduje „pískovišť“ kamsi v dál, je to myl a celý čas vlastně a takřka ďábelsky sestupuje hluboko dovnitř do sebe. Připomíná to podivný Hubbardův román Děs, ale zde se jedná o nepatetický, výtečně psaný text magického realismu, který se každým odstavcem velice umně oprošťuje od balastu detailů a přemíry slov, protože jde o dřeň iniciační cesty a oba souběžné toky vyprávění.

Jeden by mohl být přízemně archaickým cestopisem. Není!

Druhý tok je niterný, vzpomínkový, kouzlem. Oba si navzájem nebrání v existenci a koukejme, sehrály se jako dobří partneři. Znají náhle své karty, snad i trumfy, neškrtají o sebe, neprahnou se vzájemně zadávit jako dvě krajty a oba proudy vnitřního vědomí si vzájemně odpovídají; jsou sami sobě ozvěnami.

Zprvu souzní ty proudy jenom nenápadně, ke konci komunikují plynule. Kooperace až lékárnicky navažovaných složek je efektivní, funguje a překvapení na konci obou směrů cesty zůstanou v nesensační rovnováze. Navzdory vyprahlému prostředí je hodně míst koupelí. Ani Odysseus ještě nedošel na konec eposu - a služebná mu již omývá nohy. Hrdina se pozná v pravém světle. Ta koupel omyje rány a zbytečnou špínu a vyvstanou klíče potřebné k dalšímu životu. I zkušený cestovatel se učí nově vidět a je fascinující, že se to celé semele na pouhém stu stran. Z každé zahrady, lesa, z každého pole může být časem poušť. Ale co obráceně?

Taky to jde! Ale jen čas nestačí. Jan potřásl hlavou a jako by - odněkud z dálky - zaslechl povědomý zvuk. Snad mu jen zvoní v uších…

Pozorný čtenář už pochopil, že v uších nezvoní. Místo toho přijde konečný paradox. Má zlidšťující efekt. Poušť našich životů se přece dá takřka pokaždé svlažit a lze ji rovněž obrábět. Osud si navzdory tomu dál udržíte a leda pár písečných zrn vám proteče skrz prsty. Život jako každý jiný a ne přes všecky klíčové momenty jede hned vlak; ale na začátku pouštní cesty ještě rozhodnuto nebylo. Tam není nikdy rozhodnuto - a Gruberova kniha to zdůrazňuje a rovná se i prameni sil. Přitom dokázala zůstat nefatalistická. Nepozlátková - a přesto optimistická. Naději dá, ale mimochodem. Možná i pochopíme, co dělat, abychom se nedobrali na konci žití prázdnoty. Abychom nemuseli sami sebe obelhávat. Abychom co nejlépe hráli s kartami, s kterými se dalo hrát daleko, daleko hůř. A prohrát, pojít žízní.

Kdyby chtěl nějaký pošetilec rozložit v molekuly starého, osvědčeného Malého prince a opět jej dát dohromady jako pendlovky, nicméně s tím, že si sám a pro sebe poví, co chce, napsal by Poušť, a nevylučuji, že Gruber vygeneroval ještě o kus víc, než chtěl na začátku, než zamýšlel a původně plánoval. Kniha vás občas přeroste. Mluví už sama. Autor za ní v druhé polovině leda klopýtá a může za výsledek pouze částečně. Příběh se rozhovořil navzdory dusnu jako bystřina. Stříká po svém. A v tom a nejen tom smyslu i směru je Poušť zdárné završení Gruberovy trilogie, tou nejryzejší její fazetou. Co všecko fazeta ukazuje, nemůžete tady jen banálně dovyprávět, a jde i o jakousi terapeutickou zkoušku vedrem, které vám sice sedře trochu kůže, ale odere vás jen proto, abyste se zřetelněji uviděli.

Václav Gruber: Poušť. Nakladatelství Miroslav Klepáček - Sursum. 2021. 104 stran