Pokud demokraté utečou, území vždy obsadí někdo jiný

Politický systém nesnáší prázdno. Opuštěný prostor, téma, vždy ihned někdo zaplní. To platí o migraci, exekučním businessu i o vulgárním hanobení naší kultury vydávaném za umění.

A jednou opuštěný prostor se nebude demokratům získávat zpět lehce. To téma je už zdánlivě vyčpělé, ale přesto se k němu vracím. Ilustruje totiž jeden politický axióm o uvolněném prostoru.

Režisér vulgární nechutnosti prezentované nedávno v Brně (Ježíš znásilňující muslimku, herečka vytahující si českou vlajku z rozkroku) není žádný pronásledovaný bojovník za svobodu slova. Je to typický lev neomarxistických salonů, dobře situovaný mainstreamový čerpač grantů a dotací. Bohužel, je to tak, ale různé okázalé vulgarity a veřejné poplivávání vlastní kulturní identity se stalo leckde mainstreamem.

Na začátku to vypadalo, že výše uvedená vulgarita dopadne jako vždy. Brněnský magistrát přidělí partičce kamarádů opulentní dotaci. Ta předvede svoje oplzlosti na nějakém festivalu. Protestovat bude leda nějaký místní lidovecký politik, toho následně označí za páprdu, ještě více si vychválí své duševní nesmysly a pojede se dál. Běžný člověk jen zaskřípe zlostí zuby a bude se děsit, co bude za hodnotnou kulturu vydáváno příště. Uvidíme na brněnských prknech, co znamenají svět, Gabčíka s Kubišem znásilňovat nezletilou dcerku Reinharda Heydricha? Nebo Václava Havla znásilňovat Milouše Jakeše?

Jenže nechutný útok na Ježíše v těchto souvislostech překračuje hranice náboženství, mnozí to chápou i jako veřejné hanobení vlastní identity. A naši demokraté, a tím nemyslím proboha jen politiky, ale i představitele kultury, novináře, přirozené opinionmakery, jednoduše selhali. Uvolnili prostor. Najednou pravdu, smysl pro fair play, elementární slušnost jako by nikdo nebránil. Takže se do toho uvolněného prostoru logicky někdo začal tlačit, třeba i nějací brněnští sládkovci. A následně se autoři „díla“, mohutně podporovaní novou levicí, prohlásí za pronásledované fašismem.

Mnozí komentátoři následně skočili na špek a diskutovali o svobodě umění. Tady však nejde o míru svobody, ale o míru vkusu a soudnosti veřejně známých osob. Nejde o nějaké povolovací komise nebo cenzuru. Jde o to, že soudný člověk, ten, kdo v sobě nezabil poslední kousek humanity a slovy profesora Černého ze sebe neudělal lidskou kanálii, prostě hru typu Naše a vaše násilí nebo Žid Süss nedotuje a do svého divadla ji prostě nepustí.

Pokud by podobné „dílo“ leželo někde mezi béčkovým pornem a hlubokomyslnými úvahami J. Skály nebo M. Sládka, nikdo by si toho patrně ani nevšiml.

Debata není o míře svobody, ale o soudnosti veřejně známých osob a o jejich smyslu rozeznat dobro a zlo.

A také je to připomínka pro demokraty, že vyhýbat se ze zbabělosti nebo pohodlnosti některým nepříjemným tématům se prostě nevyplácí.

Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4