Takže podobnou knihu jsme ještě neměli.

A nebojím se napsat: Budí úžas. Hrozí infarktem - každému potenciálnímu čekateli na důstojného nástupce sběratele pověstí Václava Cibuly a všech jeho předchůdců.

A ne, nečteme ani vědeckou práci, ale věty jako z pera Miloslava Švandrlíka. Nechají nás nakouknout pod pokličku typických urban legends, městských pověstí, a mnohde by šel text rovnou filmovat, až natolik připomínají dialogy scénář. Některé kapitoly jsou pak přímo "úderně akční" a místy věru jako ze zastaralého šestákového magazínu do vlaku. Byl to, pravda, už záměr.

"A všechno se to stalo?" ptal jsem se autora v Praze, v kavárně nad knihou na Hlavním nádraží, a když mi vepisoval věnování. Přitakal. Neusmál se: "Žádná fakta."

Působivý je ovšem i doslov a komentář folkloristy a etnologa Petra Janečka. I navzdory všemu tomu "ošetření" by ovšem mohl leckdo Nová pražská strašidla (Argo 2012) označit prostě za brak i škvár par excellence. Dobrá, pokud však Janeček NEPOSKYTL ve svých třech Černých sanitkách (2006-2008) plus jednom výboru z nich (kde je i cosi navíc), pokud tu mýtům pohříchu neposkytl beletrickou formu, pak Nejedlý beletrizuje umně a... A snad až přespříliš.

A co tuší? To, že kolektivní povědomí vždycky ukrývá rozrůstající se kolekci historek - a ty lze kumuloval. Stalo se. A ty příběhy jsou krásné i děsivé a jsou to světlé i temnější mraky nad Petřínskou rozhlednou i Prahou a jako by znovu ožil sám legendární pražský historik a procházkový vypravěč Karel Krejčí, kdyby ovšem dokázal těžit i z nejmodernějších fám.

Nejedlý to umí a provádí po jeho vzoru pražskými čtvrtěmi i mlhami z nábřeží Vltavy. Je fakt, že kniha místy trpí absencí jakéhokoli smyslu pro pravděpodobnost a proporce, ale vadí to opravdu? Myslím, že ne. A atmosféru magična až absurdistánu je tu nastolována úplně vědomě a cíleně. Převážně se sice jedná o adaptování hospodského, studentského, nemocničního (a mnohého dalšího) tlachu, ale jest to čtivě pohlcující a jest to i součtem fascinujících provokací, které se budou dost možná číst ještě i za dvě stě let.

Přitom jsou Nová pražská strašidla provokativní víc stylem než obsahem - a škoda, že pověsti situované mimo Prahu na podobné zpracování teprve čekají. Jan Nejedlý však mi přiznal, že uvažuje o druhém dílu. Prozatím, pravda, vydal tuto novou pragensii, přičemž mimo metropolitní prostor uletí snad jen maďarsko-slovenské okolnosti smrti zpěváka Jiřího Schelingera, ani to však úplně neplatí, jelikož "historie" se v tomhle případě už vzápětí soustředí na pana Zdeňka Svěráka a "záhadu" textu jeho Holubího domu.

Je snad mezi řádky té písně vskutku něco zašifrováno? Nevím, ale vím, že tu vyšel soubor vysoce neuvěřitelných příběhů, že sestává z 69 kapitol a ilustroval ho Karel Jerie, a to vůbec ne zle. Už roku 1968 sice vydal Švandrlík Pražská strašidla, Nepraktových kreseb se však jejich následovnice dočkat nemohla. Snad o to víc se pábí - a celek lze dobře přirovnat k setkání Váchala, Ladislava Klímy a Dahla "na pitevním stole plném deštníků". Ano, až tak surreálný pocit vás překvapí i uchopí, takže na Cibulovy tradiční přístupy z knih Nové pražské pověsti (1981) a Pražské figurky (1985) zapomeňte. Pan Cibula (ilustrovaný skvěle Boudou) a jeho předchůdci sice odvedli záslužnou i všestranně podloženou práci, tady však přichází spíš moderní Hašek s rolničkou.

Zároveň i pamětník moryátů. Jean Valjeana s ním sice pod Prahou nepotkáte, ale jiné prazvláštní chodce jistě. Co lze jeho pestré knížce vytknout?

Snad právě přemrštěnou koncentrovanost. "Nahuštěnost" příběhů bývá slabinou v tom smyslu, že vrstvení dalších a dalších "divokých kousků" nakonec efekt umenší, i když samy obstojí. Ale čeho moc, toho příliš, a pocit, že se tu "neuvěřitelné stalo skutkem" se nás zmocní i navzdory tomu, že pak narazíme také na úskalí. Ani to sebelepší stylistické cvičení a ani sebeumnější propojení caus totiž nezabrání určitému přeplnění jímky.

Jsou to ale malicherné výtky a je naopak dobře, že vedle relativně známých legend (Stalinovo ucho, Vyšehradští jezdci, Spartakiádní vrah) předvedených vyčerpávajícím způsobem i jako ryzí senzace v knize ožily i báje veskrze neprovětrané až obskurní, v kterých si nešťastníci pod Nuselským mostem podají ruce s tzv. Hovínkovým panáčkem.

Když jsem byl malý, nestrašili mě doma polednicí ani bezhlavým rytířem, ale vyprávěním o promítači, který v jednom pražském kině ubodal nůžkami malého chlapce, vzpomíná Jan Nejedlý úvodem, nebál jsem se ve Zlaté uličce, nebo v Nekázance, ale na Strossmayerově náměstí, kde se rodiče nikdy neopomněli zmínit o řidičce náklaďáku, která tu úmyslně stočila vůz na refýž plnou lidí. To byla moje skutečná strašidla.

Hu! I také věci se však mohou stát, jak by řekli Hrabal i Ambrose Bierce, i žasněme, a jistě to nevím, ale lampa úžasu nad tou četbou nikdy nepohasne, a když přistoupíte na autorovu hru a akceptujete-li nadsázku, smíříte se určitě taky s jistým dokonstruováváním reality. A pokud ne?

Inu, pokud ne – a pokud to vaše čidla nesvedou, trpíte už možná dýchavičností, anebo máte diskutabilně nastavené mantinely. A to si pak v bujných vlnách zdejšího poselství třeba utoňte. A ve svém nesmyslu pro metaforu. Režisér Brabec anebo i sám Švankmajer by ale z tohoto materiálu snadno dali dohromady i film Krvavý román II, zdá se mi.

Každý nečas a každá doba mají vlastní přízraky.

I dnes.

A tady se Nejedlý s lidovou slovesností pro jednou naprosto nemaže.

Původní verze článku vyšla v literárním časopise Tvar.