Socioložka a publicistka Jiřina Šiklová (*1935) se stala – ať chceme nebo nechceme – pro mnoho lidí, zvláště pak žen, měřítkem životních hodnot. Lze to dokázat jejími činy za totalitního režimu, který ji v jednom čase uvěznil a trestní stíhání celé „skupiny J. Šiklová a spol.“ zastavilo až rozhodnutí prezidenta Václava Havla v prosinci 1989.

Po zahraničních zkušenostech založila také u nás katedru sociální práce (aplikované sociologie), kterou vedla až do roku 2000, ale nadále přednáší o životním cyklu, sociální gerontologii, zabývá se problémy asylantů a uprchlíků, slyšíme od ní názory na nevládní a neziskové společnosti, založila Centrum a knihovnu pro gender studia, nedá si pokoj a jejich zakládání iniciuje ještě v dalších postkomunistických zemích.

Od roku 1995 je nositelkou ceny Žena Evropy, v roce 2000 jako jediná z Česka a Slovenska byla v Číně na mezinárodním kongresu žen v Pekingu a na konferenci ve Valencii o násilí proti ženám, obdržela medaili T. G. Masaryka za zásluhy o republiku - to by snad mohlo stačit, ale zdaleka to není výčet úplný. Stejně tak nelze zde uvést její bibliografii, jen zčásti je k dohledání na internetu.

Poslední její tři knížky vydalo nakladatelství Kalich: Deník staré paní (2003), Dopisy vnučce (2007) a letos Matky po e-mailu (160 stran), nepočítáme-li knížku s názvem Kočka, která nikdy nespí (Čs. dokumentační středisko 2009). Nuže – jde o knížku poslední, v níž helena.a@seznam.cz komunikuje na e-mailové adrese janab@gmail.com od listopadu 2007 do prosince 2009 o maminkách, matkách, světicích, mateřském komplexu, rodině, dětech, stáří a umírání - a konečně pouze na několika stránkách také o mužích, protože ne za vše mohou přece matky, i když na nich leží neustále největší míra odpovědnosti.

Zvláště tehdy, když se děti nevyvedou, když dojde k nejhoršímu v rodině, když děti selžou, když všechno selže (a podobné případy jsou na denním pořádku), pak jsou nejvíce obviňovány ženy, matky - jejichž zatížení je téměř nadlidské. Přitom muži vymysleli antikoncepci, chtějí užívat rozkoš, ženy (něžné jejich pohlaví) to nakonec přijaly, protože se nemusí bát, že znovu otěhotní. Je to všechno moc nespravedlivé, jestliže většinou matku považuje společnost za zdroj štěstí i pohody, neúspěchu či utěšení, jestliže v publicitě o konfliktních situacích, střetech, kontroverzích vidí také média největší odpovědnost v matkách, v nepochopení jejich nedokonalosti, přičemž nedokonalost patří k životu jak u žen, tak u mužů.

Těch vzájemných e-mailů jsem napočetl celkem 103, když v tom předposledním dospívá helena.a@seznam.cz k pocitu zoufalství, že všechno, co si vzájemně napsaly, nic z toho neplatí, že to byly jen chytré řeči, že už dál nemůže, hrozně se stydí před vlastní stárnoucí matkou, před níž se už nedovede a ani nechce ovládat… “Mejlování“ končí janab@gmail.com: Máš právo být vyčerpaná a zhroutit se, třeba i onemocnět. Jsi člověk, nic si nevyčítej, nemůžeme být dokonalé, stačí, když jsme dost dobré. Proti komu by se pak naše dcery bouřily? Jak by poznaly hranice toho, co je správné a co se nemá dělat? A kdybys neměla občas vztek, tak budeš tak dokonalá, až budeš nesnesitelná… Stačí ti to? Mám přijet? Zvládneš to sama? Zvládneš!

Jiřina Šiklová nám napsala o jednom a tisíci životním příběhu, sepsala román ze skutečného života, jaký nelze vymyslet. Přeji si za ni, aby ty mejlové dopisy přečetlo co nejvíce nejen maminek, matek a žen, ale aby je daly přečíst též svým mužům, kteří v nejlepším případě za svá provinění dokáží přinést kytici a vyprávět o tom, jakou že mají kol hlavy svatozář.

Jiřina Šiklová: Deník staré paní. Kalich, Praha 2003; Jiřina Šiklová: Dopisy vnučce. Kalich, Praha 2007.