V Albatrosu jsem dostal knihu, kterou vydalo jejich nakladatelství CPress Brno: Do temnohy – Zpověď českého vojáka v Afghánistánu od Pavla Stehlíka. Teď jsme ji dočetl. Strhující! Dlouho jsem nic tak živočišně lidského a přitom duchovního nečetl. Ten chlapec umí psát, má ohromný talent. Navíc psát nespisovně a s použitím peprných tvarů je umění, když to má plynout a nebolet.

Autor po maturitě na gymnáziu volil mezi právnickou fakultou, na kterou ho přijali, a tvrdou vojnou. Zvolil vojnu. A protože byl chlap otrkaný všemi možnými sporty, fyzickou a psychickou zátěž výcviku vydržel. A byl na to patřičně hrdej.

Potom se ocitl na půl roku v Afghánistánu či v Afu, jak se ve vojenském žargonu říká. To bylo tvrdší, než mohl nováček čekat. Ale vydržel, ztvrdnul, zmužněl.

Namátkou malá ukázka z patroly:
„Stojíme na rohu kalátu u zdi. Hlídáme s Jindrou perimetr. Přichází k nám děti, ušmudlaný. V rozervaným oblečení. Se špinavejma obličejema. S nejkrásnějšíma dětskejma očima, jaký jsme kdy viděl. Natahujou k nám ruce. Z odhazováku na prázdný zásobníky vytahuju margotku, kterou jsem si schoval v letadle. Že si ji někdy dám, abych si připomněl domov. Hráz ve mně je prolomená. V taktickejch rukavicích rozlamuju kousky margotky a kusy čokolády se vpíjej do jejich nomexový látky. Děcka se cpou jedno přes druhý. Pár z nich má to štěstí a strká si do pusy kus tyčinky. Slastně přivíraj oči. Poprvé v životě jí něco takovýho. Stojím tam, koukám na ně a do hlavy se mi vkrádají obrazy rozmazlenejch fakanů u nás doma.“
A tak to jde dál.

Po návratu domů malér – těžká choroba. I kouzelníci na neurochirurgii ve střešovické nemocnici si s ní lámali hlavu. Nakonec ho znova postavili na nohy.
A praporčík Stehlík se vrátil do služby.

Díky, praporčíku, za pěkný čtivo. A pište dál.