Jak si stěžoval již K. H. Borovský v básni „Král Lávra“, označované jako alegorická satirická báseň:

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

V dnešní době je tento obecný postoj - příliš málo Havlíčků, příliš mnoho neumětelů - vyšperkován duševní úchylkou tzv. „moderních intelektuálů“ trpících takzvanou „oikofobií“. Oikofobie je životní postoj nebo přesněji diagnóza charakteristická odporem, strachem a nenávistí ke svému mateřskému kulturnímu prostředí, vlastnímu národu a domovu. Takto postižení jedinci ochotně zatracují vlastní národ, rasu či své tradiční náboženství a kulturu. Vztahuje se převážně na „eurobělochy“. Ti se pak chovají podlézavě vůči cizincům z jiných kultur, např. černochům či muslimům, v českém případě pak k našim západním sousedům, jak opakovaně čteme v diskuzích na Neviditelném psu. Kde tyto osoby navíc vyzývají „k diskuzi“ (sic!), kterou předvádějí jako neutuchající proud nadávek, lží a pomluv.

Termín byl tomto významu poprvé použit v roce 2004 britským filozofem Rogerem Scrutonem.

No, svět oikofobů se pomalu hroutí, Trump, brexit, volby v Evropské unii tomu nasvědčují. Jen se bojím, že ti naši oikofobové a obdivovatelé všeho cizího budou plivat nenávist stejně, jako ji plivali naši normalizační soudruzi ke konci jejich vlády.

Ale k těm Bulharům. Zúčastnil jsem se na pozvání Bulharského kulturního institutu zahájení výstavy „Bulharští Češi“ v Národní knihovně v Klementinu. Je v chodbě u staré Studovny, vstup z Mariánského náměstí do areálu Klementina, vchod B2. Ale Klementinum je veliké a na vrátnici seděl asi syn Hlustvisiháka (pro mladší: najdete zde). Pro případ, že by měl službu zase, vám to radši popíšu. Půjdete kolem Zrcadlového sálu a dáte se doprava, jako byste chtěli vyjít průchodem a parčíkem do Křižovnické ulice. Je tam ale zavřeno. Ten parčík je ten vnitřní, co tam stojí socha mladého jezuitského studenta. Ten katolický konservativec, co bojoval na Karlově mostě proti progresivním Švédům, co přijeli osvobodit Prahu a přitom, jako mimochodem, vykradli Pražský hrad a dodneška se jeho sbírkami, co zbyly po Rudolfovi II., kulturně chlubí. No ale komunistům nikdo neřekl, kdo to je, a tak tam tu sochu s fanglí v ruce po celou svou vládu nechali.

Těsně před průchodem do toho parčíku se dáte doprava do nenápadného vstupu do knihovny a studoven a tam to je. Tam už vrátní vědí. Nikdo vám však neřekne, že jdete chodbou, za jejíž zdí jsou jedny z největších kachlových kamen na světě, co stojí v právě rekonstruované studovně. Což byl původně prostor letního refektáře jezuitské koleje u sv. Klimenta - dnešní Všeobecné studovny. Výzdobu sálu s více než 200 studijními místy tvoří vedle bohaté štukatury rozsáhlé plátno Svatba v Káni galilejské od Christopha Tausche dle návrhu Andrey Pozza z roku 1710 a na straně u vchodu freska Kristus v Betánii (Návštěva Krista v domě Marie a Marty) od Ignaze Raaba z roku 1738.

Před freskou stojí šest metrů vysoká rokoková kachlová kamna s vyobrazením sv. Ignáce z Loyoly a dalších jezuitských světců postavená v roce 1762. Tato kamna vyhřívala neuvěřitelných 5500 m³ prostoru. Úžasný prostor, ohromující vnitřní architektura. Tak se tam zajděte podívat, až bude rekonstrukce hotová. Každý kachel má výšku cca 120 cm! Já o kamnech vím, psal jsem o nich kdysi článek do odborného německého tisku.

My se vydáme do chodby doprava. Kolem stěn je celkem střídmá výstava nazvaná Bulharští Češi.

Dnešní Bulharsko si je zásluh českých „buditelů“ v Bulharsku vědomo, a také proto uspořádali tuto výstavu bulharští Češi.

Výstavu zahájili představitelé bulharského velvyslanectví a Bulharský kulturní institut:

No, o bulharských Češích a jejich činnosti v Bulharsku se u nás prakticky nic neví. Starší generace si pamatuje erohácké dovolené na Slunečním pobřeží a v Neseberu a Primorsku, čedokářské na Zlatých pískách. Nejlepší dovolená u moře pro ty, co nedostali valutový příslib v letech 1962 až 1989. To se předtím soudruzi Novotný a Todor Živkov dohodli, že když už nemá Bulharsko peníze na výstavbu rekreačních zařízení, které by u moře potřebovalo, že by je mohlo postavit Československo. A stalo se.

A tak jsme v tom komunistickém bezčasí a za drátěným plotem „tábora socialismu“ měli přístup na krásné pláže, možnost koupit si tam vynikající ovoce a zeleninu, navštívit levné restaurace a pro děti kupovat „sladoled“ a pro dospělé koňak Pliska, Slunčev brjag a rakiji. Až na ty úděsné dvoudenní cesty autobusem bez klimatizace a bez záchodu. Místo něj sloužila v Maďarsku a Rumunsku kukuřičná pole. Však prý už nikdy neměli v Rumunsku tak kvalitní kukuřičné klasy.

Jo, a jak je u nás zvykem, i komunistické vláda, jako dnešní ČNB, nedovolila, abychom si moc v cizině vyskakovali, a tak nám prodávali jedno leva v hodnotě 6 Kč za „mírně zvýšenou sazbu“, tedy za 12 Kčs. To je kšeft, co? Jako dneska euro za 27, když má vzhledem k platům cenu tak někde kolo 18. Ale ani tyto letní rekreační návštěvy nic moc informací o samotném Bulharsku nepřinesly.

Proto vyvolal kdysi Václav Klaus takové haló, když řekl při oficiální návštěvě Varny, že se byl podívat na místě slavné bitvy, kde padli poslední husitští vojáci pod křesťanským praporem. V bitvě zvané také „první bitva národů“. Která se konala 10. listopadu 1444. V bitvě křesťanů s muslimy! To by jeden neřekl, co?! Vždyť muslimové byli a jsou tak, ale tak mírumilovní! Bulhaři by o tom mohli vyprávět...

Jak pravila jedna starší dáma u televize: „Von se ten Klaus snad zbláznil?! Jaký husiti u Černého moře?“ Klaus se nezbláznil, jen je vzdělaný. Zato dáma ví o dějinách vlastního národa prd.

Smíšená křesťanská armáda pod vedení polského krále Vladislava III. Jagellonského, zvaného též „Vavrenčik“, čítala asi 30 000 mužů (složená především z polské a uherské armády, ale i z českých oddílů, papežských rytířů, Bosňanů, Srbů, Chorvatů, Bulharů, Rumunů a Rusínů) se střetla s početně čtyřnásobnou osmanskou armádou. Benátčané zradili a místo příchodu na pomoc přepravili muslimskou armádu přes Bospor.

120 000 Turkům velel Murad II. Muslimové zvítězili, zmasakrovali křesťany a zabili Vladislava III. Jagellonského. Jeho hlavu naložili do medu a ukazovali ji v Istanbulu návštěvníkům. Bulharsko bylo definitivně islamizováno. Nadvláda islámu se tak prodloužila v Bulharsku na 500 let.

České oddíly dostaly podle některých pramenů nabídku, aby jako „nekatolíci“ volně odešly. V čele husitských vojsk stál Jan Jiskra z Brandýsa, kterého známe z popisu bitvy u Lipan. Po ní se svými vojsky ovládl Horní Uhry (dnešní Slovensko) a dvacet let tam vládl. Disponoval tam cca 5000 muži, většinou husity. Ve Wikipedii je jeho vojsko u Varny o 400 mužích nazýváno „žoldnéři“. Což je možná tupost autora, možná záměrná dehonestace. V té době byla jedinými dobrovolnickými vojsky Sirotci, kteří po bitvě u Lipan zanikli. Tedy spíš byli vyvražděni. A u Varny odbojní Bulhaři a Rumuni.

Sultán nabídl husitům odchod, ti však odmítli. Podle informací sestavili svoji vozovou hradbu, celou noc se za ní modlili a přijímali poslední pomazání a ráno se utkali s Turky. Většina z nich padla. Jan Jiskra přežil, vrátil se a zůstal kališníkem až do své smrti. Bulhaři, Maďaři, Poláci, ale ani Turci na něj a na jeho úlohu v bitvě u Varny nikdy nezapomněli. Četli jste někdy o něčem z toho nebo o bitvě u Varny v českém komunistickém anebo dnešním školním dějepisu? Já ne. Vy asi také ne.

Bulhaři na Čechy nikdy nezapomněli. Po osvobození Bulharska v roce 1878 je Bulharsko po staletích vlády islámu prakticky bez vzdělanců. Češi však v té době v rámci své národní a politické emancipace hledají kooperaci s jinými Slovany. A tak je naleznete všude, i na Balkáně, od oblasti bývalé Jugoslávie až po Bulharsko. Mladý bulharský stát chce rychlými kroky najít cestu budování a růstu svých institucí, cestu hospodářské modernizace a duchovního rozvoje. Byl to obrovský úkol a dlouhý proces, který si vyžadoval úsilí připravených a vyškolených odborníků. Bulharská společnost byla z hlediska obživy soběstačná, chyběli jí však vzdělanci, kteří by dokázali pomoci s požadavky doby, které muselo osvobozené Bulharsko splnit. Pokud se chtělo civilizačně vrátit „do Evropy“. K vyplnění těchto mezer bylo zapotřebí výuky a práce několika generací. Nepřipomíná vám to něco dnešního?

A než skončím první část vyprávění, když už nás Václav Klaus zavedl do Varny, můžeme se tam podívat také. Na bulharské Čechy a co tam dělali.

První mne napadl Ing. Karel Škorpil (1859-1944), český archeolog a historik, který objevil první bulharské hlavní město Plisku a nalezl další vykopávky na pobřeží Černého moře. Je zakladatelem těchto oborů v Bulharsku. S bratrem Hermenegildem položili základy bulharské archeologie a založili archeologické muzeum ve Varně. Hermenegild Škorpil (1858-1923) se věnoval průzkumu a popisu květeny, geologie a nerostného bohatství Bulharska. Je po něm pojmenováno několik druhů rostlin a jedna vesnice jižně od Varny, kde oba bratři žili, se jmenuje dnes Škorpilovci.

Pojedete-li do Varny či na Zlaté písky, uvidíte dnes města oklopená zelení, lesy a háji. Což je také jedna z věcí, kterou do vyprahlého Bulharska přinesli Češi. Karel Škorpil , pokud vím, také bádal v oblasti Aladža manastir - klášter Aladža, který znovu objevili bratři Škorpilové začátkem 20. století. Dnes je to krásná historická památka, úplně skryta v lese, což nebývá na pobřeží Černého moře tak obvyklé. Jak jinak, když vykopávky organizovali Češi a jen tak mimochodem všude na pláně po, „muslimském“ hospodaření vyprahlé, vysazovali stromy. Bez stromů není voda, bez vody není úroda a bez úrody není kultura.

Klášter je vytesaný v pískovcové skále a díky stromům a parku kolem je tam chládek.

Vypráví se, že jedním z prvních úkolů při budování rekreačních oblastí u moře byla potřeba vyhnat z písku pláží a z trav kolem nich hady. Nakonec se to povedlo. Být to dnes, tak tam žijí zmije a lidi se koupou doma ve škopku. Ale najdete tam v lesích nad mořem ty mršky i dnes. Tady jedna je, ale co to je, to nevím. Nejsem herpetolog. Po vyfocení jsem raději vyklidil pole:

A pokud byste jeli někdy na Zlaté písky anebo na levnější Sveti Konstantin, to už dnes není žádné „lido-demo“. Hotely jsou moderní, obsluha výtečná a pláže krásné. Ale na nich můžete potkat i takovouhle pánům nebezpečnou krásu. Jehladká a štíhlá, jak ta hadice, co se plazila u Aladže.

Nebýt bratrů Škorpilů, dobrého jména Čechoslováků v Bulharsku a jejich práce při zařizování rekreačních oblastí, možná by oni neměli v Bulharsku to archeologické museum a neměli bychom my ani Bulhaři ani ty krásné koupací pláže.

No, život už je takový. Vědci bádají a pracují a lid si pak užívá. Což těší vědce i cákající se lid.

Konec první části.