Dostat na konci školního roku reparát z latiny bývalo pro gymnazisty zlým strašákem - reparát vrhal na celé prázdniny stín hrozivější než třeba repec z matyky. Zpočátku, v padesátých letech, ani socialistické ministerstvo školství si netroufalo latinu zlehčovat. Stále povinný předmět "Latinský jazyk" byl na vysvědčení uveden v prestižním pořadí, hned pod předmětem "Ruský jazyk". V oktávě jste s profesorem latiny četli a překládali Vergiliovu Aeneidu a vybrané Horatiovy verše; Catullovy alexandriny považoval náš latinář za trochu frivolní, dnes bychom řekli: s příchutí bulváru... Setkat se tedy na procházce koncem srpna s panem profesorem Šlaufem v lochotínském parku za vlahého soumraku a místo latinské čítanky držet kolem pasu děvče nebylo radno... Stalo se i, že obávaný pedagog nešťastníka v parku zastavil a zkoušel ho ze slovíček. Reparāre?... Napravit, znovu zjednat... Reparātiō?... Obnovení...

Latina už dávno není respektovaným povinným předmětem, je jiná doba. Reparáty se ovšem dělají stále - nejen ve škole na přelomu prázdnin a nového školního roku - ale po celý život.

U některých profesí jsou reparáty jaksi běžné, klasický příklad jsou sportovci. Vyhrajete Tour de France, vyčůráte se do zkumavky nebo vám odeberou pár mililitříků krve - komise zjistí koncentraci testosteronu jak u bájného Ilji Muromce - po dvou letech distance můžete jet znova TdF a když budete čistý a zase vyhrajete, složil jste podle sportovních žurnalistů reparát. Reparáty se skládají na různých místech: na Velkém Taxisu, v hokejových brankách po nevychytané nule, na vyzyvatelských šachovnicích proti mistru světa, v boxerském ringu po vyléčení z alkoholizmu, na příští Grand Prix Monaco po loňském debaklu a tak podobně.

Některá povolání nemívají velkou reparatibilitu. Vojevůdci, politici, náčelníci generálního štábu, architekti, lékaři, pořadatelé - reparát je u nich sice možný, ale ne vždy. Vezměte třeba Napoleona Bonaparte: vrátil se z Elby do Francie kvůli císařskému reparátu - a u Waterloo 18. června 1815 zkušební komise řekla ne. Podobných případů bychom našli víc. Mají společný rys: I když reparátující subjekt uspěje a reparát složí, jeho reputace je pošramocena. Lidi si vzpomenou na váš první neúspěch, veřejné mínění - ta služka, která si hraje na paní domu - začne šuškat, pomluva tě vždycky najde, fáma zvučnou nohou po Heladě běží...

Kolektivy, skupiny, politické partaje, mužstva, týmy, ba dokonce celé národy mohou taky - aspoň teoreticky - skládat reparáty, ale v praxi to není tak snadné... Mohla by komunistická strana skládat u nás v Česku reparát z předmětu "Vládnutí"? Diktátor nemůže složit reparát ze svého panování, protože revoluce mu to překazí. Ani katovi nedovolili za středověku oběsit téhož zločince, když se přetrhl provaz při prvním pokusu.

Zbývá připomenout, že o možnost dělat reparát se žádá. Žádost předkládáme komisi, soudu, řediteli, manželce, kamarádovi, vlastním dětem, rodičům, tajně i sami sobě.

Většinou se žádosti vyhoví - kromě jediné instituce, která úpěnlivé žádosti o reparát nevyhoví nikdy.

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2006