Každá herečka i herec po něm touží, každý opravdový státník se toho jednou dočká, každý zasloužilý zpěvák sportovec a režisér přitom slzí dojetím... Diváci, návštěvníci, publikum, obecenstvo - všichni tleskají, někdy křičí Bravo!, někdy zase obdivným pískotem a boucháním do sedadel vyslovují své uznání člověku, který před nimi stojí na jevišti, na stupínku nebo na hřišti - a pak se to stane: skupinka v předních řadách křesel povstává, tleská jako divá, vzadu už taky se zdvihají ze židlí, teď tam v parteru vlevo, též i vpravo a nakonec všichni v sále stojí, ovace sílí, neutuchají, potlesk vestoje je nakažlivý, napadne i ty, kteří s výkonem oslavovaného tak docela nesouhlasili, dokonce jsou přinuceni k tomuto jednoznačnému gestu i odpůrci oslavencovi - ne, nikdo jim nevyhrožuje, ale jaksi tady teď nesouhlasit nejde.

Zažil jsem takový hromadný standing aplaus v divadle několikrát. Vzpomínám rád například na recitál Hany Hegerové nebo na úžasného Hamleta Radovana Lukavského v Národním divadle v Praze. I Zuzana Růžičková tady v děčínském divadle stála dojata vedle svého cembala, když dokončila jedinečné, mistrovské vystoupení a přijímala nečekanou poctu, celé hlediště bylo na nohou, i na balkonech stáli posluchači a potleskem, ba i voláním blahopřáli virtuozní umělkyni, jako by chtěli jí sdělit - ano, toto je hudba, této hudbě vzdáváme čest a vám díky.

Zda takové povznášivé pocity máte i vy, nejsem si jist. V posledních divadelních sezónách mi připadá, že potleskem vestoje se již neodměňují vrcholné výkony nebo novátorské zásluhy. Jakási devalvace toho vzácného a symbolického gesta nastala tak asi před pěti lety na letních scénách. Snad ti diváci vpředu sedící, tleskajíce povstali, zakryli výhled zadnějším řadám, tak tam se vstalo a tleskalo též. Nebyl v tom případě podán na jevišti adekvátní umělecký výkon, spíš v hledišti došlo ke kinetickému efektu "mexické vlny", známé z fotbalových stadionů.

Když na konci každého průměrného představení zjistíte, že prvními vstávajícími a aplaudujícími diváky v hledišti jsou stále titíž lidé, pak pravým důvodem inflačního potlesku vestoje budou nějaké zdravotní potíže sedacího ústrojí nebo nějaká dohoda. Taková pochvala nemůže umělce potěšit - napsal už v roce 1863 Jan Neruda ve svých Pařížských obrázcích. Hanba obecenstva, hanba umělců! Obecenstvo jako by ztratilo vlastní úsudek? To vzdělané, duchaplné, vtipné obecenstvo...

© Petr Kersch, Děčín, srpen 2010