Ano, k této těžko léčitelné chorobě se přiznávám. Divím se, proč právě já nejsem schopen pochopit a patřičně reagovat na inteligentní, vtipná a velmi poučná reklamní sdělení vytvářená početnou skupinou skvěle placených profesionálů. Přitom k tomu mám díky tele­vizi šanci každý den, už od Božího rána. Pro vaši představu uvedu několik příkladů moji bl­bost dokumentujících.

(Abych nemohl být nařčen z poškozování dobrého jména některých společností, roz­hodl jsem se jejich jména a názvy produktů výrazně pozměnit. Každá podobnost je tedy pouze náhodná.)

Když ráno vstanu, a neopařím se čajem, zaútočí na mne z přístroje takzvaně tele-viz­ního první důležité informace. Do mé domácnosti prostřednictvím obrazovky náhle vběhne dav poskakujících a podivně jásajících šílenců, kteří mne přesvědčují, abych posnídal jejich sušenky „CC - dobré dopo­ledne - více cukru“, další doporučení z obrazovky velí - namazat vše „Kutelou“. No a já, jako již výše zmíněný blbec, si namažu chleba jen máslem. Mezitím na mne tvrdě zaútočí moje dvě kočky Čára a Mára, neboť v TV zahlédly svou oblíbenou reklamu na produkt „RUMskas – dokonalý táta“. Mají však smůlu. Vzhledem k mé alergii vůči televizní reklamou propagova­ným výrobkům dostanou jen vařené kuřecí skelety.

Ať dělám, co dělám, je můj soukromý imunitní systém napadán reklamními alergeny soustavně. Abych tomuto náporu odolal a byl schopen se nabízeným produktům při nakupo­vání vyhnout, učím se reklamy nazpaměť. Ale to mne od alergických reakcí nikterak nešetří. Stačí, abych šel jen se schodů, a hned se mi v makovici vyjeví reklama na „CS Ondro“ nebo na „ProPenzi“. Vyjdu na dvůr a od septiku na mne nějací trpaslíci řvou: „Prdí, prdí, prdí!“ Ať se hnu a dělám cokoli, reklamní alergeny na mne stále útočí.

Chci si vzít žvýkačku „GasFresh“ a nějaká naprosto šílená žena na mne troubí alpským rohem, něčím přitom točí nad hlavou dělá přitom děsné ksichty. Ve chvíli, kdy jsem se snažil připravit si svačinu, na mne bučela zase nějaká animovaná „Smutná kráva“. Když jsem si chtěl trošičku přisladit život kouskem čokolády, pokukovala po mně také kráva – tentokráte ale celá fialová. Asi má šlechtický původ, pro­tože se jmenuje DeBilka.

Situace se mi jeví téměř beznadějně. Nechápu, jak to ostatní lidé dělají, že v nich tak naprosto nesmyslné a debilní reklamy nevyvolávají podobné alergické reakce. Vždyť to nemá konce. I těsně před spaním na mne z televizní obrazovky juknul nějaký červený čert s reklamou na přípravek podporující erekci s příznačným názvem „Slavím“. I kdyby to snad fungovalo, tak od čerta to doporučení neakceptuji.

A tak to jde pořád dokola. Jedna televizní reklama je šílenější než druhá. Jak to, že takovéto neuvěřitelně hloupé reklamy mají u zákazníků takový úspěch a u mne vyvolávají doslova trýznivé alergické stavy?

No, odpovím si sám. To je prostě ta alergie. Už jsem jí ale šíleně unaven. Musím se rychle něčeho dobrého napít. Ještě, že v rámci mnou nastudované televizní reklamy existuje jeden produkt, na který nemám reklamně-alergickou reakci. Skutečně žádnou. Nabízí se pod jedinečným sloganem „I muži mají své večery“. Tak si dám skleničku. … Tři budou lepší, ne?

P.S. Děkuji tímto všem čtenářům, kteří mi právě hodlají napsat, že se přece na reklamy nemusím dívat. Samozřejmě mají pravdu, ale to by tenhle fejeton nevznikl, že?