Byla jsem fakt naštvaná. Měli jsme jet na chalupu, konečně dovolená. Náš víkendový ráj máme na Vysočině asi hodinu a půl jízdy po dálnici. Těšila jsem se, jak si ještě v páteční podvečer stihneme orgilovat maso na zahradě.... Místo toho můj manžel vymyslel, že si zkoukne trasu, po níž by mohl v létě jezdit na chalupu z Prahy na kole. Myslela jsem, že mě omejou, když jsme vyrazili okreskami podél Vltavy a Sázavy. Prostě místo zaběhnuté cesty jsme se hrkali „delší, zato blbější cestou“.

Připomínalo mi to dětství před půl stoletím, kdy dálnice ještě nikam nevedly, a my jsme k babičce do Benešova jezdili autem déle než vlakem-courákem.

Měli jsme sice tehdy jako rodina své první auto, a tak nás i ježdění po úzkých silničkách, klikatících se mezi poli, lesy a malými středočeskými vesnicemi docela bavilo, ale přece jen – když se otevřela dálnice, už nikdy jsme tyhle okružní trasy nevyhledávali. A teď jsem se tu hrkala znovu.

Manžel si medil, jak si dá do těla v kopcích nad Sázavou, zatímco já jsem zuřila, protože už jsme byli snad hodinu na cestě, jejíž cíl s vysněným grilováním se ztrácel v nedohledném časovém oparu.

A najednou koukám, přejíždíme most přes řeku v Kamenném Přívozu, pod námi vodáci křičí: „Ahóóój!“ Hmmm… Taky jsme tu z kanoí kdysi takhle křičeli.

U Janovického potoka jsem si vzpomněla, jak sem táta chodil rybařit. Celé hodiny jsme na něj vždycky čekali u týneckého jezu, protože mu ryby buď nebraly nebo naopak strašně braly.

Ve svahu nad Týncem vykukují ruiny Zbořeného Kostelce. Tyhle trosky věží připomínaly mým rodičům (jak jsem psala minule) jejich první milování, tak jsme tátovi i mámě pro radost musely se ségrou Evou při průjezdu kolem vždycky říkat: „To je krásný hrad.“

Po dvou hodinách jsme byli teprve u Konopiště. Jestlipak tam mají ještě pořád medvědy? O vánočních prázdninách jsme tam chodili celá rodina dlouhou alejí na mírně sklopenou louku u zámecké cesty lyžovat. Dodnes nechápu, jak nás tam naši mohli téměř denně s lyžemi na zádech dostat, když z centra Benešova to bylo do parku nejméně čtyři kilometry a pak jsme tam celý den šlapali kopec kvůli třiceti vteřinám sjezdu.

Vnořená do vzpomínek najednou koukám, že podjíždíme benešovskou rychlosilnici a pak kolem domu mé babičky v Nové Pražské, bývalé Fučíkově ulici, míříme k Černému lesu. Tam jsme vždycky s mámou jezdily na houby, zatímco táta rybařil. Když jsme měly košíky plné hříbků, holubinek a masáků, vydali jsme se hledat rybáře. Jenže nikdy jsme ho nemohly najít, protože táta vždycky řekl, že půjde proti proudu, ale pak šel po proudu, aby mu náhodou něco neuteklo a už na tom dolním toku zůstal. Navíc když jsme volaly do křoví: „Tatíííí, kde jsííííí?“ on jen šeptal: „Nojojojo, už jdu.“ Protože nemohl křičet, aby si nesplašil ryby.

Můj cyklista spokojeně točil volantem a prohlížel si středočeské okresky, zatímco já jsem ani nedutala, pohroužená do sebe.

Nakonec jsem v dálce spatřila Blaník a rozhlednu na jeho vrcholu, kam jsme každé léto chodili na výlety. To už se mi koulely slzy po tvářích. A blahořečila jsem manželovi za tuhle odbočku z dálnice zpátky do dětství. Takovou cestu totiž žádné grilování nikdy nevyváží.