Je to vše jen o jedné věci: cyklu života a smrti! O těchto Vánocích se mi to obzvlášť jasně ukázalo. Ne nadarmo jsou tyto svátky, které sahají až hluboko do pohanských dob a které značí obrat v cyklu ročních období, symbolem znovuzrození, kdy slunce se začne pomalu navracet a s ním i naděje, nový život.

Ta sestupná část cyklu se pro nás začala projevovat už před časem, když nám naše fenka zlatého retrívra Roxie počínala chřadnout. Před ní jsme postupně měli celkem čtyři springeršpaněly a žádný z nich se nedožil plných 13 let. Takže když Roxie vstoupila letos do svého třináctého roku, tušili jsme, že by to mohl být ten její poslední. Věk ji sice trochu zpomalil, nezastavil ale zcela touhu po tom aportovat jí předhozené tenisové míčky. O tom se Roxie rozhodla krátce poté, kdy vyrostla ze štěněčího věku, že jen tohle a nic jiného se stane jejím raison d’etre.

My jsme k tomu ovšem přispívali tím, že jsme se těmi házečemi míčků stali. Zůstala jich nám víc než stovka poté, kdy našeho syna donutilo zranění zad k tomu, aby ukončil svou, žel příliš krátkou tenisovou kariéru. Nošení míčků se konalo po léta, až když asi před měsícem to najednou už nešlo. Týden nato Roxie zemřela, za naší přítomnosti, což zřejmě oceňovala, když při každém doteku a pohlazení reagovala zavrtěním ocásku. Až skoro do úplného konce. Zajímavé je, že si vybrala ke svému skonu na podlaze přesně stejné místo, kde několik let předtím opustil tento svět její kumpán Biggles.

Bez psů ani koček my dva prostě nedokážeme existovat. Už když Roxie umírala, začali jsme se proto dívat kolem a náhodou jsme skoro okamžitě objevili, že párek kříženců šitzu a maltézana je k mání v rodině, kde mají malou holčičku s alergií. Že jsou pejsci malí, nám vyhovovalo; věděli jsme, že v našem pokročilém věku se takovýto mazlíček, ve věku asi roku a půl už plně vzrostlý, bude snadněji zvedat či chovat na klíně.

Leč nastojte! Dolly se ukázala být březí. To nám došlo už po pár týdnech, kdy jsme si všimli, že začíná být stále žravější a že se jí navíc zvětšuje bříško. Potom začala šmejdit po domě a hledat, kde by si udělala hnízdo. Pár míst jsme pro ni upravili, těmi pohrdla – nakonec se rozhodla, že to nejlepší je pod stolem v Dášině pracovně. Tam se usadila a svého partnera Daga (Dagoberta) už odháněla vrčením. Chudák pes byl z toho jak na větvi; chodil jen kolem a fňukal, protože takto náhle vymezená Říše Matek byla zcela mimo jeho schopnosti chápání. Jak se tomu ostatně má s každým členem mužského pokolení.

Ve čtvrtek asi v půl sedmé ráno se narodilo první štěňátko. Během příštích dvou hodin jich přibývalo a když jsem po 9. hodině odjížděl na poslední předvánoční nákup (nerad nechávám takovéto věci na poslední chvíli), zdálo se, že se to už zastavilo na pěti. Jenže když jsem ze supermarketu kvůli něčemu zavolal své drahé polovici, informovala mě, že psí rodinka se mezitím rozrostla na sedm! Tam už to zůstalo. Všech sedm štěňátek se má náramně k světu a psí maminka se tváří starostlivě a náramně pyšně. Má také na co být hrdá.

V příštím roce nám brzy přibudou starosti s tím, jak se tohoto požehnání zbavit, naštěstí malí psíci, i když ne úplně čisté rasy, obvykle jdou na odbyt dobře. Tento rok se pro nás končí na veselé notě a totéž bych chtěl popřát čtenářům Psa. Ať je ten příští šťastný od počátku do konce!

Otec Dagobert něžně olizuje matku Dolly kojící mláďata

Autorovy stránky: http://www.vkoreis.com/