30.11.2020 | Svátek má Ondřej


DIVADLO: Trdlující jeptišky...

31.12.2010

... s potleskem na otevřené scéně

Televize se nám na svátky zase „vycajchnovala“. Jako vůbec v poslední době. Buď jsem to už dvacetkrát viděl, anebo je to tak blbý, že se člověk až diví hercům, že v tom vůbec hrajou. Jako ty pseudodetektivky, kde se doslova ztrapňovala paní Bohdalová. No ale co mají dělat, že. Nějak se živit musí.

Takže protože všechno špatný je pro něco dobrý, chodíme víc do divadel. Tam, když si to předem vybereme, se většinou pobavíme. Někdy sice jdeme už o přestávce domů, ale to se stalo jen dvakrát, a jednou jsme šli už za čtvrt hodiny. To bylo tak blbý, že se to nedalo vydržet ani do přestávky. No, ještě že je dneska v Praze hafo kavárniček a hospůdek, kam se dá zapadnout a ten večer si něčím tekutým vylepšit. Dneska mi už stačí často jen pořádný kafe. Ale ani tak nemusí návštěva divadla proběhnout úplně „lážo-plážo“.

Jako když jsme šli, tedy jeli nedávno do Divadla na Fidlovačce. Tam já chodím rád a přestože o nich občas píšu do Neviditelného psa, lístky si platím. Třeba místní šéfové nečtou NP. A to by měli. Protože, jak jsem se doslechl, nejen že jej čtou na Hradě – to se obecně ví -, ale zná jej a pochválil nás v soukromém rozhovoru i kardinál Vlk. (Nejsme, pokud vím, příbuzní.)

Ale to nevadí, aspoň mohu být nezávislý. To se tak říká, když vám nikdo nic nezaplatí. To jen abyste věděli, jak to v mediích chodí.

Před nedávnem jsem dostal mailem odkaz na kousek z představení „Můj báječný rozvod“ kde na jevišti „Komorní Fidlovačky“ – to je kousek za parkem – exceluje paní Balcerová. Já to viděl přímo na divadle a bylo to úžasný! Když z toho dám ukázku do článku, tak tím snad nic neporuším. A kdo to uvidí, doufám, že se půjde podívat. Do divadla. Když v TV je to samá kravina. Takže nejdřív se pobavte tady a pak pokračujte:

Ovšem jít do divadla s manželkou (ze všech nejmilejší - jak říkal Ephraim Kishon) není jen tak. Hodinu a půl předem začínám vysílat signály. Venku totiž už druhý den sněží, všude hromady sněhu a od rána napadlo zase dalších asi 15 cenťáků. U nás na kobyliských vrších, nejvyšším místě Prahy, to vypadá jak ve Špindlu, když jim klekne 90% sněhové techniky.

Oblečen, vybaven a vůbec připraven čekám. Jako každý dlouho ženatý muž již nesleduji oblékací ženské orgie. Z neustálého vyndávání a zandávání sukní, blůziček, punčoch, doplňků a podobně mi již po pěti minutách začíná cukat v levém oku. Co si mám vzít na sebe já, to ví moje žena ihned. Jakmile začne kombinovat, že bych si ale třeba nemusel brát tohle sako, ale tamhleto sako a v tom případě se ovšem nehodí tyhle kalhoty a už vůbec ne tamta košile…. zbaběle prchám. Stejně bych byl za dvacet minut, zpocený jak vrata od chlíva, navlečen do toho, co vybrala prvně.

Když se žena vynoří ze šatníku, čeká nás na cestě ještě několik překážek. Nejprve koupelna, kde zkontroluje připravenou fasádu. Svoji. Jak jednou říkala Ivanka Devátá v rozhlase, když jsem čekali na volné studio: “Nejdřív se ráno podívám do zrcadla na ksicht, pak si na něj namaluju obličej a vyrazím mezi lidi.“ Po cestě bytem nás čeká ještě jedno velké zrcadlo v předsíni. U něj se opět zastaví, udělá to, co dělá devadesát procent ženských v téhle situaci, totiž oblízne si prst a přejede jedno obočí. Pak se otočí sem a tam a kontroluje to či ono a já v duchu vyju. Jak šakal. Anebo vlk. Pak už jen v zádveří naposledy překontrolovat botičky. Případně honem ještě pro jistotu přeleštit, kritickým okem zkontrolovat mne, pokud se dám. Většinou už sedím ve voze.

Vyrazili jsme. Naši milovaní dopravní odborníci ve vzorné spolupráci se zelenými magory a podobnými kverulanty, zvaní přítelem Ondřejem „ kridioti“ (kriminální idioti), osadili Prahu milionem značek zakazujících jezdit tam či onde. Takže skrz Prahu vede jen několik „kanalizovaných„ cest, které jsou většinou totálně zacpané. Předpokládám, že na magistrátě v odborářské kolektivní smlouvě je zakotveno pravidlo, že „každý úředník má právo osadit sto dopravních značek dle svého výběru“. Takže dojet z dálnice D8, tzv. berlínské, lze do Nuslí prakticky jen třemi způsoby. Buď po „magistrále“, nebo po nábřeží anebo přes Olšanské hřbitovy. Teoreticky lze i přes Malostranské náměstí, ale kdo si pamatuje, že by tam nebyla dopravní zácpa, ať se přihlásí v redakci. Dostane bílou hůl, protože je pravděpodobně slepý.

Jo, jistě se to dá objet tzv. hostivařskou spojkou, ale ta je prakticky 24 hodin na stavu „5“, to znamená, že se tam víceméně parkuje s drobným popojížděním mezi kamiony. Ze severu není nic, ledaže byste jeli do Kralup a pak na plzeňskou dálnici a pak jižním obchvatem. Ovšem to je suma sumárum asi tak 150 kilometrů. Vzduchem je to z Kobylis do Nuslí asi tak šest. Kilometrů.

Magistrála stála. Sněžilo a kolem blikaly majáčky posypových vozů, policajtů a sanitek. Pokus projet kolem Karlova mostu nevyšel. Zacpáno už u právnické fakulty. Po mostě k předsednictvu vlády to šlo, ovšem odtamtud nekonečná zácpa přes Malostranské. "Zacpáno. Traffic jam. Stau. Forgalmi dugó.“ Prostě je to v… Takže zase zpět.

Už jsem otáčel zpět k domovu, když nás napadlo kouknout se ještě jednou na lístky. Neb ženino tvrzení, že to začíná v 19.00 se mi od začátku nezdálo. A skutečně! Představení Jeptišky začínalo až v 19.30. Nakonec jsme dojeli včas.

Na co jdeme, jsem moc nevěděl. Ale je to fuk, Divadlo na Fidlovačce nikdy nezklamalo. Tam se intelektuální hovadiny, kdy jezdí Vašek po návsi v pumpkách na kole a při rozhovoru s Kecalem flastruje duši, anebo že jsou na scéně Římané oblečeni do maskáčů a na hrudích přes ně mají takové ty plastikové štíty, co se v Německu prodávají na trzích mírně duševně slabým dětem, nevedou.

Ale že to bude taková síla, mne nenapadlo. Hlavně, že to bude crazy křesťanská komedie. Tedy bláznivá komedie. I když jsem viděl v hledišti pána s kolárkem, nic mne nevarovalo. Žádný moravský babky ve dvaceti sukních v hledišti nebyly. Venku sice byly autobusy, tuhle tradici z dob zapadlých vlastenců stále pietně u nás dodržujeme. Jako že diváci z venkova jezdí houfně do divadel ve městech a umělci, a to i významní, jezdí jeptiškyhostovat na venkov. A já jsem na to pyšný, zvláště když dneska jezdí ti, co chtějí. A ne to, co musí, jako za bolševika. Z fondu, kterému se postaru říká FKSP (pro naše krajany poznámka: Fond kulturních a sociálních potřeb anebo jak se tomu dneska říká, má u nás každá státní i soukromá firma a taky obce) se zaplatí autobus a už se jede.

Píši-li, že jde o „křestanskou„ komedii, prosím nezapomeňte, že se tato hra od Dana Goggina hraje v Česku. Viz zde.

První výstup začíná tak, že na scénu vtrhne parta jeptišek a oznámí, že dneska je tady místo divadla dobročinná akce na záchranu jeptišek, co náhle zemřely, a už to začne. Chvíli jsem nevěděl, zda skutečně nejde o nějakou „změnu programu“ anebo o co jde. Například na jevišti stojí „jakoby“ socha Davida, ta od Michelangela, určitě ji znáte, a postarší jeptiška mu kolem beder, tedy přes „pindíka“ uváže šál, jako aby to hanbatý nebylo vidět, a pronese při pohledu na ono jisté místo větu: „No tak tohle jsem už fakticky dlouho neviděla!“ A pak to jede dál.

Omlouvám se, že přesně nevím, jaké bylo ten den přesně obsazení, alternuje se, ale základní je Zora Jandová, Ludmila Molínová, Sandra Pogodová, Martina Randová, Zuzana Vejvodová.

Nebudu tedy kriticky rozebírat všechny jednotlivé postavy. Zora Jandová coby abatyše však rázně diriguje své ovečky, a její postarší zástupkyně v důchodovém věku, která hraje postavu tak trochu něco mezi Pantalonem a Kolombinou v klasické commedia dell'arte jí mimořádně dobře sekunduje. Což zdánlivě vypadá jako pitomost, ale tahle dáma, co to hraje, sklízí potlesk na otevřené scéně.

Nebudu vám vyprávět děj. Pozor, obsah je poněkud „přisprostlý“, takže estéti a silně věřící by se mohli občas cítit poněkud zaskočeni . Ovšem obecenstvo, jakmile mu dojde, co se to vlastně hraje, což trvá asi tak patnáct minut, se bezva baví. Já se bavil taky. V druhé části pak přejde bohapustá sranda najednou do něčeho vážnějšího, bláznivé postavy se vybarvují do osobitých lidí a za klášterním „hábitem„ jsou schováni živí lidé. A najednou zazní slova o Bohu a není to žádné násilné „školení“, té postavě to věříte a zpívaná vyznání - či árie nebo jak by se to řeklo - jsou v ateistickém Česku odměňovány potleskem na otevřené scéně. A finále končí zpěvem, kdy se na horizontu jeviště nahoře objeví křesťanské symboly a žehnající Jan Pavel II., lidi stojí a tleskají. A to jsem ještě v českém divadle nezažil. Kdyby se tak dokázali evropští křesťané přestat tvářit jak financ, když má bolení břicha, pomohlo by to jak se tady ukazuje nám i jim.

Jo a jinak je to skutečně sranda. Například tam nejstarší jeptiška vypráví vtipy z klášterního kapsáře. Já vám prozradím jen jeden, co se mi moc líbil.

Kristus se rozhodne navštívit Zemi. V Říme je strašně moc lidí, policajti jej kontrolují, jak to chodí divně oblečený, v Praze prší, a tak se nakonec přesune do Mexika. Zjeví se ve městě, opře se o rozpálenou zeď a dívá se kolem sebe. Vedle stojí dredař, kouří jointa a podá jej Ježíšovi. Ten ze slušnosti potáhne. Pak chvílí oba mlčí až Spasitel povídá: “Já jsem Ježíš Kristus…“ Dredař se otočí, usměje a řekne: “Matroš, co?!?!"

No a tak zase až v příštím roce a děkuji za povzbuzení a přátelské čtenáře i ty, co mi nadávají, ubezpečuji, že já už se moc měnit asi nebudu.

Šťastný Nový rok 2011

P. S. A jestli na ty Jeptišky půjdete, vezměte si s sebou dvacetikorunu. Anebo dvě.. Něco tam za tu dvacku pro vás mají. Překvapení. O přestávce.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.