Nemohl jsem běhat s ostatními velblouďaty, i když jsem se na první pohled od nich neodlišoval. Mám dva hrby a čtyři nohy jako oni, ale jen se rozběhnu, tak se zamotám. Proto na mě volali Lí. Lí, opilý. Máma mě za to pokaždé zkopala, i když to byla ona, kdo mi dala to dobře se rýmující jméno Lílí hned po ovelbloudění, tedy sotva jsem se z mámy vytlačil ven. Prý se vytlačujem a tomu se říká ovelbloudění. Na to slovo prý přišel porodní dědek hned po vyšlechtění nás, velbloudů se dvěma hrby. Protože nás vyšlechtili, tak jsme šlechtici. A já jsem to vyšlechtění kazil svým motáním, a to hlavně když si hrajem na blouděnou, tedy bloudění. Kamarádi křičeli: nehrajem na zamotanou. A máma mě za to kopla.

Pokaždé když jsem se přivrávoral domů, dostal jsem navíc nářez, a to jsem se pak motal třeba několik dní. Když domácí tresty nepomáhaly, odvedla mě máma vebloudice k místnímu veterináři.

„Nejspíš vždycky sežere listy nějakého keře a v listech je zatím nám neznámé hypnotikum,“ řekl zvěrolékař a požádal mou mámu, aby dávala bedlivý pozor, jaké keře ožírám. Jako kdyby kolem nás bylo něco jiného k žrádlu než pichlavé akácie. V oáze rostly volně jen datlové palmy. Na jejich listy nedosáhnu a kromě toho listí ani těch mladých palem se nedá žrát.

Když jsme přišli na kontrolu, veterinář už měl připravený sešitek, aby si všechno zapsal a říkal, budete slavná i s vaším synem a máma řekla, a co vy, a veterinář odvětil, já budu nejslavnější, o mě se nestrachujte a teď mi řekněte, co sežral. No ten byl zklamaný, když slyšel, že nežeru nic jiného než co žerou všichni ostatní velbloudi. Po čase marného zkoumání prohlásil, že trpím velbloudím syndromem. Ještě štěstí, že to slovo bylo tak komplikované, jinak by na mě ostatní velbloudi a velblouďata volali Syndrome. Vždycky se na tom slově zadrhli, tak mi zůstalo mé původní jméno Lílí. Jak jsem dospíval, tak se nemoc zhoršovala a já nemoh chodit s karavanami, protože jsem vybočoval ze stopy a motal se na místě. Až hospodář Abbala jednou řekl: Chalas. Konec. Pochopil jsem, že mě nejpozděj zítra podřízne. Utekl jsem a skrýval se, než Abbala odjel s karavanou a se všemi muži na dalekou výpravu. Až pak jsem se vrátil domů.

Máma velbloudice smutně zahýkala, pak dostala nápad, že by mě odvedla k proslavenému šamanovi. Ten mě obcházel, chvílemi vzpažil a ruce spojil nad hlavou a v tu chvíli mu na ně dosedl sokol a tím dosedáváním sokola se šaman nejvíc proslavil. Když mě třikrát obešel, pravil dutým hlasem:

„Koncentruje se v něm indukované kosmické záření třetího druhu a v samoindukci vytváří mobilní geopatogenní permanentní poloprostor omezovaný jeho hrby.“

Ach bože, vzdychla máma velbloudice, zatímco já jsem se cítil polichocený, to je jiný kafe než nějakej blbej syndrom.

„A co s tím?“ zeptala se zdrcená máma velbloudice.

„Zaplaťte a já ho vyléčím.“

Máma velbloudice prošmejdila celou oázu a co našla cenného, to si sebrala do velkých pysků a celé bohatství nakonec vyplivla na šamanův stůl. Šaman se tím probíral, bručel si pod vousy, občas některý zlatý předmět zvážil. A pak přikročil k léčbě. Na oba velbloudí hrby nasadil bílé klobouky, chvíli si mě prohlížel ze všech stran, pak mi nasadil další bílý klobouk na hlavu.

„Jo, takhle, to by šlo, co říkáte, madam?“

Máma velbloudice vyprskla smíchy, jak jsem jí asi připadal srandovní, ale když pohlédla na uražený ksicht slavného šamana, ovládla se a přikývla, že jo.

„Teď to nejdůležitější. Depolarizátor frekvencí, který zruší samoindukovaný mobilní geopatogenní permanentní poloprostor.“

Pod každý klobouk vložil špulku od nití, na které byl namotaný měděný drát. Ten byl volným koncem přiletovaný ke hliníkové destičce.

„Až se začne zase motat, musí olíznout každou z depolarizátorových destiček. To mu pomůže. Ale může to dost dlouho trvat, než bude vidět výsledek.“

„Zkus to,“ poručil šaman a já jsem olízl destičku a v jazyce mi zatrnulo tak, že jsem poskočil. Madam, vidíte, že to působí,“ řekl Šaman. Sbalil zlaté náramky, prsteny, mince, amulety a odstěhoval se i se svým stanem a sokolem kamsi v dál.

Když se Abbala vrátil z výpravy, marně hledal poklady a celá oáza byla vzhůru nohama. Veškeré její bohatství zmizelo a já věděl, že nesmím nic prokecnout. Až jsem se z toho zamotal tak, že žádné olizování destiček nepomohlo, jazyk jsem měl celý opuchlý, a to se ke mně už blíží Abbala s ostře nabroušeným nožem.

Jsem depolarizovaný, snažím se vykřiknout, ale marně, nůž mi proniká krkem. Vysoko na nebi se objevil sokol a já v posledním záchvěvu doufám, že se vrátí šaman a se svým sokolem mě přece jen zachrání.

Nezachrání, Šaman se nevrátil a já padám na bok a dusím se vlastní krví.

Naučení:

Uvěř v samoindukovaný mobilní geopatogenní permanentní poloprostor a jsi v nebezpečí života.

Upraveno z knihy Alternativní bajkýdky, 2003. Nakladatelství Věry Noskové.

Ilustrace U.G. Sato