(Z připravovaných memoárů)

Do věku zastupitelů už přichází generace, která neví, co to byl Tuzex. A tápou prý i někteří učitelé. Vyhrabávám proto alespoň něco málo ze své paměti.

Československá socialistická republika, dohánějící a co nevidět už předhánějící kapitalistický svět, proti všemu očekávání zoufale potřebovala kapitalistické peníze. Aby pro sebe získala každý penny a každý šilink, zřídila si státní devizový monopol. V praxi to znamenalo, že výhradně stát směl držet v ruce vysněnou libru, frank, liru atd. a manipulovat s ní nesměl nikdo jiný, leda s výslovným povolením státu. Doslovným citováním celého zákona č. 142/1970 Sb., o devizovém hospodářství, nebudeme zdržovat a pokusíme se situaci demonstrovat na příkladu.

Jestliže například dirigent odněkud ze Západu přijel na tři dny do Československa a po obědě v restauraci si odskočil, aby poté nonšalantně obdaroval paní hlídající WC celým dolarem, došlo v té chvíli přinejmenším ke dvěma právním skutečnostem: z dirigenta se stal devizový cizozemec a z toaletářky devizový tuzemec (§ 6 zmíněného zákona). Jakožto právě vzniklý devizový tuzemec se musela žena, lidem zvaná hajzlbába, odebrat nejpozději do 15 dnů (§ 15, odst. b) do banky a dolar odevzdat státu. Stát zastoupený bankou (§ 3) jí za odevzdaný dolar věnoval poukázku na nákup jinde nedosažitelného zboží v některé z prodejen státního podniku zahraničního obchodu zvaného Tuzex. Poukázkám se proto říkalo tuzexy, tuzexové bony nebo prostě bony.

sto tuzexových bonů

Když někdo neměl tetičku v Americe, která by mu občas nějaký dolar poslala (do státní banky a ta by mu vydala tuzexy), nevyjel nikdy na Západ jako montér, varietní umělec, zpěvák, pracovník podniku zahraničního obchodu, novinář nebo špion převlečený za pracovníka podniku zahraničního obchodu nebo novináře atd., neměl šanci koupit své ženě, dceři, milence vytoužený svetříček prohnile kapitalistické výroby. Leda by si od některého ze šťastlivců bony koupil (a šťastlivcem mohl být číšník, taxíkář, hotelový portýr a třeba i slečna, která se u nás intimně stýkala s devizovými cizozemci, a to včetně jejího manažera, lidem hanlivě nazývaného pasák), vzdor tomu, že obchodování s tuzexovými poukázkami bylo zakázáno.

Právními předpisy bylo stanoveno, že státní banka nakupuje devizové prostředky dle platného kurzovního lístku. Tím tedy byl dán úřední přepočet onoho jednoho dolaru paní toaletářky na bony. Úplně jiný byl ale kurz, ve kterém se na takzvaném černém trhu bony soukromě kupovaly a prodávaly; ten vyjadřoval skutečné hodnoty daleko reálněji, takže se dokonce proslýchalo, že zahraniční finanční burzy braly československý černý kurz tuzexových bonů mnohem vážněji než oficiální kurz koruny.

Zbývá ještě slovo o sankcích. Pokud by naše záchodová dáma šťastně získaný dolar státu neodevzdala, dopustila by se přestupku, a tudíž byla potrestána pokutou do 5000 Kčs (§ 27), jestliže by nešlo rovnou o trestný čin. Na takové pamatoval trestní zákon č. 140/1961 Sb., v pasáži nazvané Ohrožení devizového hospodářství (§§ 146-147), kde se vyhrožovalo odnětím svobody až na tři léta, zvýšeným až na šest let v případě, že by pachatel byl členem organizované skupiny. Se zvýšením sazby by ale nejspíš měly soudy problém, neboť v těch dobách prodával bony kdekdo a kupoval každý, takže organizovanou skupinou byla vlastně – z dopuštění státu – celá dospělá populace.

Výlupek socialistického hospodaření zvaný Tuzex měl – jako ostatně kdeco – vzor v Sovětském svazu, kde trpěli stejným hladem po devizách. Rozdíl byl v tom, že tamní podnik zahraničního obchodu prodávající za valuty pravé americké cigarety, pravé francouzské parfémy, pravou skotskou whisky a dokonce pravé československé automobily, se jmenoval Berjozka. Ve Velké sovětské encyklopedii, ve 4. svazku z roku 1950, najdete v obsáhlém hesle berjoza o bříze snad úplně všechno, o berjozce, břízce, ani slovo. Takže - možná to všechno vůbec neexistovalo. Snad i ten Tuzex by se mohl jednou vyzmizíkovat.