Kolem RPSN se nyní rozhořela debata, která možná vyústí v soud s nepředvídatelným výsledkem. O co jde? ČOI údajně objevila pochybení u několika úvěrových firem, které špatně (či nepřesně) vyčíslovaly RPSN. ČOI dokonce uložila pokutu firmě Essox, ale problém se prý týká i dalších úvěrových společností. Firmy se naopak hájí, že do RPSN zařadily vše dle platného práva. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek reagoval efektně aneb nevíš-li co s tím, zřiď komisi, nejlépe meziresortní a hned ustavil pracovní tým, který má celou věc řešit.

Údajně má jít o to, že prvotní poplatek za vytvoření smlouvy, nebyl součástí RPSN, na druhé straně se zase mluví o tom, že se o tento poplatek navýšila samotná jistina, takže není důvod jej do RPSN zařadit. Nevíme, detaily sporu neznáme. Zatím to vypadá tak, že buď lidé podepsali smlouvu a vlastně ani nevěděli jaká je výše jistiny (cena vozu), respektive jistina byla navýšena o onen poplatek nebo měl být poplatek součástí RPSN a tudíž by i sazba byla vyšší a pro některé klienty méně "sexy".

Buď jak buď, nejhorší, co by se mohlo stát, je zpochybňovat samotnou podstatu RPSN. Co to vlastně je? Kdyby finanční instituce nefantazírovaly při konstrukci ceny za úvěr a nekomplikovaly to různými poplatky či dodatečnými podmínkami, stačil by prostý úrok. Jenže kromě úroku klient platí v souvislosti s úvěrem i další náklady. Chce-li tedy porovnávat náklady úvěru, musí vzít zavděk právě RPSN (jinak to celkem komplikovaný vzoreček viz níže).

Obávám se, že se nyní bude opět po česku formalistně řešit metodika výpočtu a otázka, co vše by se mělo zařadit do samotné sazby. Ještě horší následky může mít relativizace samotné RPSN v tom smyslu, že si ji spotřebitel stejně nemůže zkontrolovat a musí tedy věřit číslu, které mu předloží úvěrová společnost.

Přitom věc je úhlem pohledu selské logiky zcela jasná, RPSN by měla, jako plnohodnotná informace pro zákazníka o veškerých nákladech úvěru, obsahovat všechny předvídatelné jednorázové i opakující se náklady, které souvisejí s úvěrem. A je jedno, jestli se platí jednou či každý měsíc, jestli se jmenují úrok, poplatek, provize, pojištění. Pokud tedy instituce nutí klienta mít vedle úvěru otevřený třeba běžný účet či se musí pojistit proti neschopnosti splácet, oba náklady samozřejmě musí být součástí RPSN. Kdyby spotřebitel musel jít na plastickou operaci, jinak úvěr nedostane, musel by být do RPSN zařazen i tento klientův náklad. Tady není nad čím spekulovat.

Ano, je pravda, že normální smrtelník nemá šanci ověřit, dopočítat, zda firma do RPSN zařadila vše, co on skutečně v souvislosti s úvěrem platí. Ale zde jde o elementární důvěru v to, že zázračná zkratka RPSN, kterou finanční instituce musejí ze zákona uvádět u spotřebitelských úvěrů, ukazuje v procentech na roční bázi veškeré náklady klienta a on si tak může svobodně volit mezi nabídkami jednotlivých institucí.

Zpochybňovat RPSN tedy znamená znejišťovat z pohledu spotřebitelů celý úvěrový trh. V dobré víře přijímáme údaje o výši RPSN u úvěrových produktů podobně, jako třeba složení potravin. Také tam se stane, že nějaký výrobce jaksi zapomene uvést, že do výrobku přidal trochu více stabilizátorů, barviv či konzervantů. Pak nastupují kontroly, pokuty, soudy atd.. Nicméně to nezpochybňuje samotnou povinnost výrobců uvádět pravdivě složení svých výrobků na obaly. To si mimochodem také běžný smrtelník asi těžko doma nějak ověří.

Takže, ať už to dotčené instituce vyčíslovaly dobře či špatně (to zřejmě rozhodne soud), RPSN je pro spotřebitele užitečným údajem. Tečka. Chytristika kolem toho může posloužit jen těm zájmům, které chtějí celou věc zašmodrchat a lidi zbytečně znejistit a vystrašit.

kde
m je počet poskytnutých půjček,
A_i je výše i-té poskytnuté půjčky,
t_i je doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byla i-tá půjčka poskytnuta,
n je počet plateb,
B_j je výše j-té platby (splátky, poplatku atd.),
s_j doba (v letech a zlomcích roku ode dne 1. půjčky), kdy byl j-tý poplatek zaplacen.

Psáno pro Lidové noviny 

www.bankovnipoplatky.com