Předně - vůbec, ale vůbec nejde o deficit veřejných financí. Ten je třeba dostat do latě tak jako tak co nejdříve a neexistuje důvod, proč by se tak nemohlo stát do roku 2012, na kdy se v posledním roce odhadoval přijatelný termín vstupu do eurozóny. To lze tvrdit i přesto, že Topolánkův batoh schválený před pár dny Sněmovnou na zvládnutí finančních problémů státu ještě zdaleka nestačí. K dalším potřebným krokům dojde, ať už zde bude vládnout kdokoli.

Stěžejním problémem je něco jiného: zda přínosy zavedení eura v dohledné době převýší náklady, které na ně musíme vynaložit, a také zda o nás euroklub skutečně stojí. Na obě otázky lze s vysokou mírou jistoty odpovědět negativně.

Českou ekonomiku totiž ještě čekají ne zcela bezvýznamné otřesy a strukturální změny. Vysoký podíl průmyslu, především toho automobilového, zatím žene ekonomiku vpřed. Bude tomu tak však i nadále? Podstatná část průmyslových investic k nám přišla za levnou pracovní silou a investičními pobídkami. Každý, kdo se dnes kouká kolem sebe, musí vidět, že nejsou lidi a levní už vůbec ne. Tak jak to asi bude vypadat za pár let, až firmy zkonzumují státní dotace a zároveň doběhne ekonomická životnost jejich dnes nových výrobních linek? To mimochodem bude právě kolem let 2012 až 2014. Budou zahraniční majitelé své továrny obnovovat u nás, nebo je raději postaví za levnější peníze na Ukrajině, v Bulharsku či ještě mnohem dál na východě?

Pravděpodobnější je druhá varianta, byť nebude platit stoprocentně a nejspíš ani ze tří čtvrtin. Tak jako tak ale tento ztracený ekonomický výkon bude nutné něčím nahradit. Investoři zajímající se o služby sice přicházejí už dnes, ale opět je otázkou, nakolik to myslí vážně a jak dlouho jejich zájem vydrží. V tomto týdnu navíc vyšla pravidelná zpráva o atraktivitě jednotlivých zemí pro investice v sektoru služeb a Česko si dramaticky pohoršilo. Přeskočili nás Bulhaři, Estonci i Slováci.

Odchod investorů však nemusí být žádné drama. Avšak pouze pokud budeme mít v okamžiku jeho kulminace svou vlastní měnu. Odchod eur z Česka způsobí pohyb kurzu koruny směrem dolů, zlevní se investice v Česku, cena pracovní síly v porovnání se zahraničím opět klesne na atraktivní úroveň a ekonomika se pružně přizpůsobí a restrukturalizuje.

Pokud budeme platit eurem, bude tento manévr, jemuž se za pár let těžko vyhneme, mnohem komplikovanější a jeho úspěšnost bude záviset na schopnosti státu utrácet v racionálních investicích a zároveň na pružnosti trhu práce, jenž musí zaměstnance, kteří přijdou o práci, nasměrovat do jiných, zdravějších odvětví, a ne je položit na kanape sociálních dávek.

Právě nepružnost trhu práce a přebujelé výdaje sociálního státu v eurozóně jsou důvodem, proč je dnes západní Evropa nejpomaleji rostoucím regionem na světě a společná měna jí nijak nepomáhá. Osm let trvající úsilí vlád ČSSD nás v tomto směru Evropě velmi neblahým způsobem přiblížilo. Ne nadarmo čelní představitelé České národní banky již před lety upozorňovali, že hlavní překážkou zavedení eura v Česku je nepružný pracovní trh. Reakcí bylo přijetí zcela katastrofálního zákoníku práce, který stav ještě výrazně zhoršil.

Pominout nelze ani slabost eurozóny, pokud jde o možnosti jejího bezinflačního růstu. Aby Evropská centrální banka udržela inflaci na uzdě, musí držet při dvouprocentním růstu ekonomiky úrokové sazby na čtyřech procentech, zatímco české sazby jsou po posledním zvýšení na třech a čtvrt procentech při šestiprocentním růstu hrubého domácího produktu. Pokud by tato situace trvala i za čtyři pět let, znamenal by vstup do eurozóny vyšší úroky a z toho vyplývající přibrzdění ekonomiky a růstu životní úrovně. Takže pokud se vláda rozhodla ještě nějaký čas měřit a teprve potom řezat, udělala jen správně.

MfD, 31.8.2008