Velká lithiová loupež patrně skončí bez lupičů i okradených. Jak jinak, padouch, nebo hrdina, jsme přece jedna rodina!

Lithium si ukrást nenecháme! To byl patrně nejúdernější slogan kampaně před sněmovními volbami v říjnu 2017.

Komunisté, okamurovci a Andrej Babiš se tehdy pustili do sociálního demokrata Jiřího Havlíčka. Ministra průmyslu a obchodu obvinili z výprodeje národního bohatství. Tepali ho za podpis memoranda o spolupráci mezi ministerstvem a australským holdingem European Metals, matkou české firmy Geomet, která v Krušných horách zkoumá ložiska lithia.

Babiš nařkl sociální demokraty, že si chtějí vylepšit stranické finance. Vymyslel si konspiraci o tom, že Geomet je propojen s „nepřítelem státu“ Zdeňkem Bakalou, varoval před „krádeží za bílého dne“ a hodnotu lupu vyčíslil na „dva tisíce miliard“.

V kampani šéf ANO ujišťoval, že se postará o to, aby lithium zůstalo v českých rukou. Zařídí to jednoduše: Zaklekne na australskou firmu a „těžit bude státní podnik Diamo, ne soukromá firma, kterou ani neznáme… Zisk zůstane doma,“ ujišťoval budoucí premiér.

Ve hře je ČEZ

Po roce a půl je Babiš ve Strakově akademii, má vládu pod kontrolou. Australané v lithiovém byznysu na Cínovci zůstávají. Jak by ne, právo je na jejich straně, horní zákon jim dává právo první těžby, protože v klíčových oblastech dostali dřív glejt k průzkumu ložisek.

Není pochyb, že by se jen tak vyhnat nenechali. Stát by za zmařenou investici poslali před arbitráž a požadovali nejen náhradu investic do průzkumu, ale i předpokládaných zisků.

Na rozdíl od European Metals však ze hry vypadlo Babišem protežované Diamo. A je jasné proč: Uranové doly, po kterých zůstalo, jsou zavřené. Geologové a vrtaři jsou v důchodu, pokud se hrabou v horninách a kutají, tak na svých záhoncích.

Do lithiového byznysu má ale nakročeno ČEZ. Polostátní korporace se s European Metals dohodla na spolupráci. Poskytne jí konvertibilní úvěr dva miliony eur na další průzkumné vrty. Pokud se těžba v auditu (due diligence), který provede dceřiná společnost ČEZu Severočeské doly, ukáže být nerentabilní, holding úvěr splatí. Když ale prověrka naznačí, že má vysokou šanci být výnosná, přemění ČEZ úvěr na podíl ve společnosti a vstoupí do ní s dalším kapitálem.

Jak prosté, milý Watsone. Vydělat na tom mohou všichni.

Zpátky k memorandu

Dohodu oznámily obě strany minulý týden. European Metals jako sdělení o „potenciálním strategickém partnerství“ (zde – vlevo nahoře), ministerstvo průmyslu jako zprávu o tom, že „lithium míří do českých rukou“ (tady).

Pokud bychom vycházeli z toho, jak kauzu lithium servírovali Andrej Babiš, Vojtěch Filip anebo Tomio Okamara, museli bychom dospět k alarmujícímu závěru: Stát, který má v ČEZ sedmdesátiprocentní podíl, uzavřel dohodu se zlodějem, který se ho pokoušel okrást.

Anebo se snad loupež za bílého dne nechystala a všechno byla jen kampaň?

Mám za to, že skutečnosti odpovídá druhá verze příběhu. Dohodu předpokládalo už zmíněné memorandum. Dokument počítal jak s kapitálovým zapojením českého státu, tak s tím, že v Česku se bude lithium dál zpracovávat. Přesvědčit se můžete zde. Přesto memorandum hned po sněmovních volbách vypověděl Tomáš Hüner, ministr průmyslu v první Babišově vládě.

Má stát riskovat?

Andrej Babiš teď upozorňuje, že jeho vláda dostala lithium pod kontrolu. Mohla ho však mít pod kontrolou dřív, kdyby si nezahrávala s myšlenkou, že těžba bude ryze českou záležitostí.

Babišův přístup k lithiu každopádně navozuje otázku, nakolik se má v těžbě surovin angažovat stát. Má snad podstupovat investorské riziko a s vysokými náklady zkoumat naleziště surovin, aby pak zjistil, že se těžba nevyplatí? Obdobně riziková může být i vlastní těžba suroviny, jejíž cena na trzích kolísá.

Pravda, lithium na úsvitu elektromobility vypadá jako perspektivní kov. Jenže v laboratořích se k drahým lithium-iontovým bateriím hledá levnější alternativa. Mohou jí být třeba akumulátory sodíko-iontové. Pokud se prosadí, cena lithia může poklesnout natolik, že se jeho těžba stane ztrátovou. Což platí zejména pro cínoveckou rudu s nízkým obsahem lithia.

Stát ale může mít prospěch z těžby, aniž by riskoval. Má jiné příjmy – těžební společnosti platí poplatky za vytěženou surovinu a úhrady z dobývacího prostoru. Především ale stát bohatne z daní – přímých i nepřímých –, které mu těžba přináší. A když dokáže vytěženou surovinu zpracovat, jeho zisky se násobí.

Zatím ale lithium z Cínovce přineslo jen politické zisky. Většinu z nich shrábl Andrej Babiš.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce