Odpověď na tuto otázku není ani jednoduchá, ani jednoznačná. Pokud bychom vnímali per­spektivu elektromobilů pouze optikou většiny hromadných sdělovacích prostředků, tak je jejich budoucnost růžová. Mnozí z těch novinářů, kteří zásadním způsobem vyzdvihují ekologičnost elektropohonu, by však mohli být využiti jako součást jednoho známého vtipu:

Otázka: „A odkud se bude brát elektřina pro nabíjení elektromobilů?“
Odpověď: „No přece ze zásuvky!“

Na to reaguje podobně vtipně formulovaná pravdivá informace:

Otázka: „Má elektromobil výfuk?!“
Odpověď: „Má, v elektrárně!“

Tím jsem otevřel první z obrovských problémů této v podstatě pseudoekologické technologie, a to kde vzít potřebné množství elektrické energie.

Je zajímavé, že se touto naprosto klíčovou otázkou téměř nikdo nezabývá. Navíc se v Evropě prosazuje tendence spíše omezovat bezemisní jadernou energetiku a nahrazovat ji výrobou elektřiny z fosilních paliv. Pokud by měly být motory spalující benzín a naftu (fosilní pa­liva) nahrazeny elektromotory využívající elektřinu vyráběnou převážně rovněž z fosilních paliv, tak kde je ten rozhodující přínos?

Navíc to vypadá, že politici z Evropské komise v hodinách fyziky a chemie ve škole často chyběli. Jimi předepisované technické parametry pro výrobu automobilů se spalovacími motory jsou dnes již často na hranici fyzikálních zákonů a zbytečně se tak zvyšují výrobní náklady a klasická auta se tím prodražují. Přitom ještě stojí za připomenutí, že k vyhřívání klasického au­tomobilu v zimním období je využíváno výhradně odpadní teplo z motoru, zatímco elektromobil spotřebovává prvotní energii z baterie, čímž se výrazně omezuje jeho dojezd.

Masová výroba elektromobilů s sebou přináší ještě další požadavky a nezanedbatelná rizika. Tím nejvýznamnějším je jeho ekologická stopa. Problém představují především extrémní suro­vinové nároky na výrobu vysokokapacitních baterií a jejich následná ekologická recyklace. Otázkou rovněž je, zda jsou na naší planetě dostupné zásoby mědi nezbytné na výrobu stovek miliónů elektromotorů.

Současné typy výkonných baterií představují rovněž obrovské riziko v případě požáru. Jistě jste si přečetli, jak velkým problémem je hašení hořícího elektromobilu. Zde je nutné opřít se o základní Murphyho zákon: „Co se může pokazit, to se pokazí.“ Což znamená, že někdy k takovému požáru dojde. A nedej pánbů, aby se to stalo v podzemní garáži obchodního centra. Tenhle chemický oheň se vodou neuhasí!

Ale ani když elektromobily nezačnou právě hořet, stejně nebudou moci v opravdu v masovém měřítku jezdit. Bylo by totiž zapotřebí postavit minimálně stovky nových jaderných elektráren a k nim gigantickou síť silových rozvodů. To je v dohledné době naprosto nereálné.

Kam tedy elektromobilita směřuje? V Evropské unii v nadsázce řečeno k postupnému „ná­vratu na stromy“. Evropskou komisí nesmyslně přísně nastavené emisní normy zlikvidují done­dávna ekono­micky úspěšný a milióny Evropanů zaměstnávající klasický automobilový průmysl. Zpřísněné normy pro automobily se spalovacími motory postupně znemožní jejich provoz a zá­sadním způsobem tak sníží životní úroveň nebohatých lidí. Těm bohatým nejspíše přispěje do­tací z peněz těch nebohatých na nákup drahého elektromobilu.

Může tedy mít elektrifikace automobilů vůbec nějaký přínos?

Za současného stavu výroby elektřiny velmi malý - pouze lokální. Zvýšený podíl městských elektromobilů přispěje k sotva měřitelnému snížení emisí. Ale aspoň něco, že?