Když jsem byl malej, tak moje maminka, jako všechny pokrokové ženy, kouřila cigarety. Ani mi to nevadilo, kouřili tehdy snad všichni. Však je to dobře zachyceno i v dobových filmech. Detektiv i pachatel, oba museli kouřit, aby mohli při výslechu navázat soudružský vztah. A aby uběhlo několik desítek metrů filmu.

Vyrostl jsem, odstěhoval se na koleje a začal chodit do hospod. I tam se kouřilo a ani to mi nevadilo. To až v zaměstnání, kdy jsem vyfasoval kancl, kde vládl starý muž (čtyřicet let, ale vypadal na šedesát a kvůli paradentóze byl už bezzubý), zapalující si třetí cigaretu od druhé, tam mi to vadit začalo. A utéci nešlo. Stejně jako v dalším zaměstnání, kde jsem však nakonec nad kuřáky slavně zvítězil, a to už v průběhu let osmdesátých. Na naše pracoviště jsme dostali počítač, a kouřit tam pak už bylo zakázáno; kouření prý totiž škodilo – počítačům.

Jak je to s počítači, nevím, vím však, že kouření – i pasivní kouření – prokazatelně škodí jak kuřákům, tak i nekuřákům. Sám jsem se popisovaným pasivním kuřáctvím propracoval k alergii na cigaretový kouř. V kombinaci s velice citlivým čichem jsem tedy občas skutečně chudák. Když si dvacet metrů ode mne někdo u autobusové zastávky (ve směru větru ke mně) někdo zapálí cigáro, vadí mi ten zápach. Když je to deset metrů, obvykle se astmaticky rozkašlu. Byla období, když jsem si nemohl v ložnici větrat, pokud o patro níže a o vchod vedle otevřeli dělníci, mající v družstevním bytě ubytovnu, okno své kuřácké komory. Je fakt, že většinou přežiju pravidelné čtvrteční setkání scifistů v hospůdce U Kruhu, avšak je to tím, že tam jsme v salonku a slušní kuřáci si odcházejí vykonat svou potřebu na dvorek. Dýmku jednoho dinosaura celkem snesu, další závislák se ukájí elektronickou cigaretou, na což taky nejsem zatím alergický. Trochu kouře však přichází otvorem z vedlejší nálevny. Občas si zakašlu, když to nejde jinak, odcházím z milé společnosti. Doma se pak musím osprchovat, abych sám sobě nesmrděl...

V této nové době jsme se však dopracovali až k druhému extrému, kdy je zakázáno kouřiti v celých firmách. Takový zákaz mi pak v dalším zaměstnání také prošel rukama. To už jsem měl funkci na úrovni gé mínus 1 (hned pod generálním ředitelem) a snažil jsem se pro nebohé kuřáky (jakožto aktivní nekuřák, přející však všem jejich svobodu) zařídit kuřárnu. Ovšem celoevropské předpisy na odvětrávání byly natolik striktní, že by vybavení oné místnosti vzduchotechnikou bylo drahé. Což v období osekávání nákladů nebylo možné. A také by se musel vyčlenit nějaký prostor, což v období růstu nepřipadalo v úvahu.

Ale opravdu nevím, proč současní architekti – vlastně investoři – nepočítají v moderních kancelářských a správních budovách s nějakou kuřárnou!!! Můžeme tak vidět manažery či hostesky, jak v nevlídném počasí stepují před svými paláci v ostudných koutcích hanby a opovržení. Nu, a podobné kuřárny by se přece mohly vybudovat i v hospodách! Tam přece nelze uplatnit argument „komu to vadí, ať tam nechodí“, protože v těch hospodách pracují lidé. Výčepní, číšníci, kteří mají ze zákona nárok na zdravé pracovní prostředí. A opravdu nejsou v pozici, aby si mohli vybírat, jestli budou či nebudou pracovat v čistě kuřáckém provozu! Vinou stále vymakanějších právních konstrukcí přitom dochází k paradoxu, že se třeba v kuřáckých hospodách kouří i přes poledne, což ani za sociku a při neexistujících protikuřáckých nařízeních nebylo možné...

Před týdnem proběhlo v Poslanecké sněmovně další hádání o další „protikuřácký zákon“, jenž by měl úplně zakázat kouření v restauracích, jak už je v mnohých evropských zemích zvykem, ba i v rodné zemi irských pubs. Projednávání se změnilo v hádání poslanců. Proti se dokonce postavili i poslanci vládních stran. Jistý poslanec ČSSD by v tom zákonu zakázal v restauracích nejen kouření, ale i spotřebu „tlustého masa“. (Ne že by to ausgerechnet Vítězslavu Jandákovi neprospělo!) Stejný poslanec pak ironicky navrhl, že by se měl dovolit sexuální styk „jednou za tři roky a jenom z důvodu početí dítěte“. (Pokud to byla ironie.)

Tak ano, socialisté by rádi zakazovali, ale v tomhle posledním bodě, konkrétně dovolení sexu jen kvůli rozmnožování, tady se nečekaně shodují s lidovci (a jejich katechismem ve vztahu k registrovanému partnerství). Avšak i co se kouření týče jsou lidovci k přijetí onoho vládního návrhu nečekaně vlažní. Tedy – nebudou „aktivně hlasovat proti“, avšak ani se nebudou angažovat pro jeho schválení. Pravice obecně zase křičí o „omezování osobní svobody“ dalším zákonem. Tady zase já, jakožto aktivní liberál, musím ironicky navrhnout, aby se tedy přestala omezovat svoboda v distribuci drog, prodeje pornografie dětem a pasáctví. Ostatně, ačkoliv je u nás kuplířství trestné už od roku 1852, přesto hned u Václaváku, v ulici Ve Smečkách, se beztrestně roztahují bordely. (Někdy příště snad o tom více.)

Hlavním problémem nového zákona však je, že do jeho vaničky umístili vládní navrhovatelé hned několik dětí. Krom zákazu kouření i přílaz nabízet jedno nealko levnější než jakékoliv alko. Pivovarníci si mnou ruce a uvažují o dalším zdražení piva, chytří restauratéři nabízejí vodu z vodovodu za pět či deset korun. Do hospod toto logické a nicnestojící (krom mytí sklenic) opatření zatím neproniklo. Toto nealko dítě lze tedy z vaničky klidně vylít.

Ovšem stejný zákaz jako kouření tabáku má postihnout i elektronické cigarety. A to s neotřesitelným tvrzením, že důsledky kouření elektronických cigaret sice ještě nejsou zcela prozkoumány, ale škodit zdraví by mohly. S podobnou argumentací by se měly zakázat i nikotinové náplasti, které pomáhají ubohým závislákům přežít! Vypadá to, jako by tohle elektronické dítě posadila do vaničky lobby tabákového průmyslu! Když je totiž elektronická cigareta dána na úroveň neelektronické, proč by kuřák nekouřil tu pravou tvrdou drogu?

Zdá se, že i pětadvacet let po prvních pokusech omezit kouření bude přijat nějaký impotentní zákon. Zdá se, že zákonodárci neumějí (nebo nechtějí) zplodit rozumný zákon zabývající se jen jediným faktorem, to jest zákazem kouření v restauracích. Který schvaluji a podporuji. Zároveň jsem pro to, aby se – po vzoru veřejných záchodků – zřídily i veřejné kuřárny. (Alespoň by se na těch záchodcích přestalo kouřit.)

Plíce máme jen jedny, avšak na ochranu čistoty ovzduší je rozumné mít zákonů více. Právě teď probíhá další debata o topení v soukromých kamnech, jejichž komíny však dokážou zasmradit celou obec. Jakž se děje i v blízkých Řeporyjích. A když panuje inverze, nemohu si vyvětrat, protože tento domácí smog doléhá až k nám na sídliště. Také zde operuje pravice s „osobní svobodou“, dokonce s „domovní svobodou“, která patří mezi základní lidská práva. Prý by mohlo docházet k „šikaně ze strany sousedů“. Nu, takhle dochází k šikaně mých plic, mého zdraví a mého života, když nějaký chemický terorista páše tento páchnoucí zločin. Mimochodem: pokud panují indicie, že v nějakém domě připravují teroristé bombu, pak tam vtrhne zásahovka, domovní svoboda nedomovní svoboda.

Platí přece ta stará jednoduchá americká definice: „Svoboda tvé pěsti končí u svobody mého nosu.“ Totéž, co o pěsti, platí i o kouři!

Podobný slogan jsem slyšel nedávno v pořadu o znásilněných ženách: Nikdo nemá právo porušit intimitu druhého člověka, když ten si to nepřeje. Žena nesmí být znásilněna, i kdyby šla v noci temným parkem opilá a zcela nahá. A přesto se to stává, i když je oblečená a střízlivá...

Nejhorší je však být znásilněn impotentem nebo impotentním zákonem.

Psáno v Praze na Lužinách dne 15. prosince 2015