ŠAMANOVO DOUPĚ: Podezřelý řezník
Pan Miloševič byl nejdřív soudruh. Velký Soudruh! Už na střední škole si svým netajeným kariérismem vysloužil přezdívku malý Lenin.V té době a v té zemi to jinak nešlo, než se šplhat v komunistické straně. Takže v roce 1986 se stal předsedou komunistické strany Srbska. V roce 1990 byl zvolen srbským prezidentem. Ale to už nebyl komunista, avšak národovec. Přesněji řečeno nový druh národovce, nacionálkomunista. Sám sebe označoval za srbského Chomejního. Nechtěl nic víc, než podrobit jugoslávskou federaci srbskému diktátu. Ostatním republikám se to nelíbilo. Načež nastal rozpad země, ve kterém se střetly ideje Velkého Srbska a Velkého Chorvatska, Velké Bosny a Velkého Kosova. Začal to Miloševič.
Připomenu jeden z jeho zapomenutých zločinů: ostřelování Dubrovníku v období říjen - prosinec 1991, které bylo zároveň doprovázeno uzavřením vodovodu pro toto město. Střílela srbská děla z území Černé Hory. Střílela tři měsíce, úplně mimo frontové linie a na civilní cíle - a soudruh prezident byl za to odpovědný.
Evropa držela hubu.
Připomenu druhý ze zločinů, za který nesl odpovědnost: Srebrenice 1. července 1995. Zavražděno 7500 Bosňáků. (A Evropa přihlížela!) Vraždila srbská armáda nebo jednotky vyzbrojené srbskými zbraněmi a vedené srbskými důstojníky. Prý "bosenskosrbskými", nicméně hranice mezi Srbskem a bosenským Srbskem byla hlídána srbskými celníky, kteří však nechali zbraně a vojáky volně proudit do země postižené jednostranným zbrojním embargem. Přesto Miloševič byl z obliga a mohl se na konci téhož roku stát v Daytonu, za přispění amerického prezidenta Billa Clintona mírotvorcem.
Zločiny však Miloševič páchal i na svém vlastním národu. Falšoval volby, vraždil ("nechal vraždit") své politické protivníky, potíral svobodná média. V letech 1996 a 1997 se proti němu zvedla vlna demonstrací. Miloševič použil osvědčené metody - nacionalisticky vyzval k "obraně Kosova". V březnu 1999, poté, co nedbal na výtky mezinárodního společenství, Clinton i Evropa konečně přehodnotili své postoje vůči nacionálkomunistovi Miloševičovi.
Začali jsme bombardovat Srbsko. (My = NATO, tedy my.) Součástí americké taktiky bylo dopředu oznámit do Bělehradu některé cíle náletu, aby se minimalizovaly ztráty civilistů. Stejně tak se stalo při bombardování antén bělehradského televizního vysílače, které byly umístěny na budově televizního studia. Miloševičovi kamarádi tam nebyli. Ostatní varování záměrně nedostali. Naše bomby tak zabíjely vpodstatě Miloševičovy odpůrce či nezávislé publicisty.
Připadá mi skutečně trapné, že se v současných Miloševičových nekrolozích úplně pomíjí úloha náletů NATO na vnitřní srbskou politiku. Vůbec se o nich nemluví, jako by se za ně současní politici EU a NATO styděli! Teprve toto bombardování přitom odňalo Miloševičovi moc. Za toto bombardování byl totiž Miloševič přímo odpovědný! A Srbové to Slobodanovi spočítali: ve svobodných volbách, na území, které nebylo okupováno, byl konečně roku 2000 poražen politickým protivníkem.
1. dubna 2001 byl Miloševič zatčen a v červnu vydán do Haagu. Špatná strategie mezinárodního tribunálu, která chtěla soudit všechny zločiny najednou a možnosti, které demokracie dala do rukou masovému vrahovi, vedly k tomu smutnému výsledku, tedy ke smrti obžalovaného ještě před rozhodnutím o vině!
Ale i tak šlo o lepší závěr příběhu, než jaký se přihodil jinému diktátorovi (taky nacionálkomunistovi) Ceauceskovi. Balkánský řezník aspoň stál před soudem...
Sledujeme, že až teprve bombardování má na diktátory nějaký vliv. Sledujeme, že takový diktátor může být považován i za "mírotvůrce" - ostatně za něj byl považován i nacionálsocialista Hitler, když podepsal Mnichovskou dohodu. Je to už 67 let, kdy ji porušil. A k "rozumu" ho přivedly až bomby, tanky a prohra ve válce.
Jakpak by si asi vedl Adolf Hitler, kdyby dostal příležitost v Haagu?
Psáno v Praze dne 13.3. 2006
