Před čtyřiceti lety byla moje generace zasažena Palachovým zoufalým činem. Ti nejagilnější mladí lidé bivakovali v Praze u sochy sv. Václava a drželi tam protestní i podpůrnou hladovku. Vysokoškoláci opět zahájili okupační stávky za splnění Palachových požadavků - zrušení cenzury a tiskoviny "Zprávy". A to nejen v Praze, ale i dalších univerzitních městech. Například i na liberecké technice. V roce 1969 se jmenovala "Vysoká škola strojní a textilní v Liberci". Tehdy jsem se nacházel v maturitním ročníku SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola). Oproti dnešním gymnáziím trvalo studium na "esvévéešce" jen tři roky. Třebaže nám bylo sedmnáct, byli jsme vlastně už skoro vysokoškoláci. A tak se mezi námi vedly debaty, jestli bychom se k vysokoškolákům neměli přidat. Přiznávám, že ty debaty byly spíše "akademické" - dokud nás nepoňoukl soudruh ředitel.

Toho uplakaného lednového dne, v době mezi Palachovou smrtí a jeho pohřbem, si pozval říďa prostřednictvím školního rozhlasu na začátku jedné vyučovací hodiny k sobě předsedy tříd. (ČSM v té době už chcípl, žádný leninský svaz mladých se u nás zatím nezakládal, ale předsedy a předsedkyně tříd jsme měli.) A než zazvonil konec hodiny, rozezněl se amplion v levém horním rohu třídy znovu. Myslím, že ne říďa, ale spíš nějaká předsedkyně přečetla text rezoluce studentů naší školy k Palachovi. No, my jsme tedy žádnou rezoluci nehodlali psát, ale když už ji předsedové tak rychle spíchli, tak proč ne.

Jenže jaké bylo naše překvapení, když po úvodních smutečních frázích se ozvalo, že nesouhlasíme s takovým činem a že se od něj distancujeme, a vůbec žádné stávky neschvalujeme! Jak jste mohli něco takového napsat naším jménem, když to není pravda?, ptali jsme se naší předsedkyně, když se poté vrátila do třídy. A ona zmateně vysvětlovala, že studenti nic nenapsali. Že dostali už text, že s ním nesouhlasili, ale že říďa ho stejně pošle. Asi ministerstvu školství, aby ukázal, že má školu pod kontrolou. Blbec! Kdyby nebyl tak aktivní, (a kdyby se nekasal v rozhlase!) sami bychom se k ničemu nerozhoupali. Ze strany vedení školy byla tato akce moc špatně načasována, protože právě začínala přestávka. A soudruh ředitel moc špatně odhadl náladu. Vyhrnuli jsme se ze třídy a místo kolování jsme zamířili k ředitelně. Všechny třídy najednou. Nasrání naší studující mládeže probíhalo zřejmě paralelně.

Další zvonění nás do tříd už nedostalo. Jeden aktivní soudruh profesor se snažil budit hrůzu a nahnat nás do lavic, ale jaksi se mu to nepovedlo. Ignorovali jsme ho - šlo to lehce, bylo nás několik set, a on sám. Ostatní profesoři nebyli tak přesvědčení. V našem učitelském sboru byli samí staří lidé, někteří však až ne tak, jak jsme si v našem mládí představovali. Bylo tam i dost profesorů po vysoké škole, vlastně kluci kolem pětadvaceti, kteří možná k Palachovi cítili bližší generační sounáležitost než my.

Tehdy nás opanoval sladce opojný pocit svobody. Nic jsme nerozbíjeli, ale dost jsme křičeli.

A tak začala naše stávka. Divoce. Přesto jsme pro její skončení hned na místě zkoncipovali požadavky: Předsedové tříd napíší vlastní text "studentské rezoluce". A na gympl budou moci přijít zástupci stávkového výboru ze strojárny, abychom se s nimi mohli pobavit o dalším společném postupu. Teprve pak jsme se vrátili do tříd. Vzdělávací proces byl zkrácen o pouhou jedinou vyučovací hodinu. Místo ní jsme absolvovali lekci občanské sebevýchovy.

Po další hodině byla v rozhlase přečtena nová rezoluce. Soudruh ředitel s našimi zástupci upravili původní text. Uvědomil jsem si, že z něj vlastně jen vypustili jedinou větu o tom distancování. Těžko jsme mohli psát o nestávkování, když už jsme měli po stávce - byť jen hodinové. Ten původní text tedy nemohl být až tak špatný. Nejvíc nám na něm vadilo, že byl napsán za nás bez nás. Po té drobné změně jsme se už za něj nemuseli stydět.

Styděl jsem se pár hodin potom, když dorazil jakýsi vyhublý studentík. Myslím, že byla zrovna středa, den, který měl tradičně volné odpoledne. Na vysokoškolského delegáta nás čekalo už jen asi dvacet. Soudruh školník drze prohlásil, že nemá žádný pokyn k uvolnění tělocvičny, škola byla temná a zamčená - bez učitelského sboru i bez studentů. S "kolegou" jsme se tedy sešli za zadním vchodem, u školního hřiště. Drobně mrholilo a student nám k možné spolupráci fakticky sděloval, že "tahle věc není pro děti". Při pohledu na naše prořídlé řady - a to ještě o nic nešlo! - jsem cítil jakési ulehčení...

A tak naše kolektivní vzpoura skončila na úbytě. Nepřihodilo se nic, co by se mohlo hrdě vložit do alba revolučních činů za svobodu. Ani se žádnému studentovi nestala nějaká újma, o níž bych věděl. Na to nás bylo přece jen trochu moc. Akci odskákal nakonec jen sám říďa, protože hned po skončení školního roku musel odejít do důchodu. Což byl i konec jeho experimentu, kdy využil uvolnění šroubu a prosadil, že v září 1968 nastoupil už první ročník budoucího čtyřletého gymnázia. Dokonce byly otevřeny dvě primy osmiletého gymnázia pro páťáky! Náš revoluční vznět se asi někomu hodil jako klacek na tohoto nebezpečného experimentátora. V dalším školním roce bylo ze školy vyhozeno anebo samo uteklo asi deset profesorů a profesorek. Mladiství gymnasisté nevydrželi o moc déle a museli se navrátit do tuším sedmých tříd ZDŠ (Základní devítileté školy).

A to byla jen ukázka všeobecného marasmu, jenž po extatickém vzmachu vyvolaném Palachovým činem v dalších měsících a letech a desetiletích pokračoval. Až to vypadalo, že v těch sračkách zůstaneme do konce našich životů - jak se i mnohým přihodilo...

Možná proto o tom píšu až po čtyřiceti letech vůbec poprvé.

Psáno v Praze dne 20. ledna 2009

*************************************************************************************

Viz i Palachiáda:
15.-17.1.1989
18.-21.1.1989