28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


ŠAMANOVO DOUPĚ: Hoden jest zdravotník odměny své

6.6.2020

Odměníme zdravotníky, již stáli statečně tváří v tvář, vlastně tváří k mordě koronaviru! zněl hrdý hlas z ministerstva zdravotnictví. A třeba i čtyřicet tisíc dostanou za každý měsíc boje za záchranu národa! Výsledek byl pak poněkud rozpačitý, aneb pumprdentlich*, jak se říkává, když skutečnost zdaleka nedosahuje slibů. Skutečností pak je, že čtyřicet ano, ale občas jen – korun. Jak se to mohlo stát, když nemocnice dostaly na odměny dost peněz?

Slib platil pro zaměstnance nemocnic v péči ministerstva zdravotnictví, znělo první dodatečné upřesnění. A pro zdravotníky v první linii boje, bylo druhé upřesnění. Ale druhosledoví a nestátní remcají, remcají i ti prvosledoví, co dostali ty dvě dvacky. Remcání bude možná vyslyšeno, protože bez remcání nikdy nikdo nedostal nic. Jak mohu osvědčit z vlastní zkušenosti.

Byl jsem mladým nezkušeným inženýrem před vojnou. Do holešovických Závodů elektrotepelných zařízení jsem nastoupil začátkem prázdnin roku 1975 společně s bandou svých spolužáků z ČVUT za 1750,- hrubého. Většina mých druhů odešla 1. září na roční absickou vojnu, krom skutečných poškozenců a dívek. Mne hodlala Okresní vojenská správa pozvat až v dubnovém termínu společně s nevysokoškoláky (na důstojnickou funkci jsem nebyl prověřen OOVB Liberec). Inženýři poškozenci a dívky dostali v září přidány dvě stovky, já nic. Šel jsem se takhle v říjnu při dobírce zeptat Hlavního inženýra po důvodech oné perzekuce, a uslyšel jsem:

„My jsme mysleli, že jste nastoupil na vojnu! Tak příště to dostanete.“

A skutečně, v příštím polepšovacím termínu na začátku dalšího roku jsem ono kýžené zvýšení platu obdržel – avšak ostatní mladoinženýři taky. K tomu, co už měli. A už pořád jsem byl o ony dvě stovky pozadu! Když jsem nastupoval do nového zaměstnání v žižkovské Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředně, tak se mě Hlavní energetik ptal: „A kolik jste měl základ?“ Nezalhal jsem a přiznal dva tisíce sto. „Tak mi vám dáme dva tisíce tři sta,“ pravil a bylo. Vskutku, to jsem již dostával plat 2.100, neboť jsem po vojně hned první den zašel za Hlavním inženýrem ZEZu sám. Chtěl jsem požádat o předčasnou výplatu zálohy, na což jsem měl dle Zákoníku práce jakožto absolvent povinné vojenské služby nárok. Jakmile mne HI uzřel, už ode dveří na mne volal:

„Jo, jo, vy se vracíte z tý vojny, tak my vám přidáme dvě stovky!“

Žil totiž v obvyklém domnění, že zaměstnanec může po vojně dát výpověď bez čekací doby, jež pro mne tehdy páčila tři měsíce. (Ve skutečnosti šlo o možnost podat výpověď v době prezenčky, a pak by šel exzaměstnanec rovnou do novýho.) Tehdy teprve mi došlo, že pokud si sami neřeknete, nic nedostanete. A dostanete jen o málo více, než jste měli dříve, protože když máte v pololetí třeba z angliny pětku, tak na konci školního roku prostě jedničku mít nemůžete, i když byste v angličtině skládal sonety.

Avšak i když si řeknete, nemusíte dostat přidáno. Jak jsem zjistil na konci roku 1978, když jsem si o další zvýšení už plánovaně řekl. A uslyšel:

„Jsou tady jiní, zasloužilejší, kteří na zvýšení platu čekají déle.“

Jo, čekají déle, na třech tisících. Chytil jsem lano z MTTÚ a přitáhl jsem se tam. Avšak nejdříve jsem musel podat výpověď v ZEZu. Když jsem tak byl učinil, pozval si mne pan Hlavní zase na kobereček, vlastně na rudý rozvinutý koberec. A že prej jsem mladý nadějný inženýr, a kolikže mi nabízejí u konkurence.

„Dva tisíce tři sta,“ pravil jsem dle pravdy.

„Tak my vám dáme dva pět!“ trumfoval HI. Avšak nepřemluvil mne. Jednak jsem nepravil pravdu úplnou, a to tu, že v novém zaměstnání budu chodit na směny, které mi hodí až polovičku peněz navíc. A jednak mne to už v ZEZu všechno žralo. Nakonec jsem šel na dohodu, protože jsem se na odborových schůzích hlasitě neuctivě vyjadřoval o personální politice soudruha generálního ředitele Jana Jakeše (mlašího bráchy Velkého Miloše). Ten si z libereckých Pozemních staveb, odkud přitáhl, přitáhl i squadru architektů, kteří si nechodili do práce ani pro výplatu. (A jediný projekt, který kdy pro ZEZ byli realizovali, byla manažerská vinárna ve znárodněném mlejně v Ratajích nad Sázavou. V průběhu této perestrojky nechali zalít betonem i funkční Francisovu turbínu v náhonu jezu.) Kvůli Jakešovi jsme tak překročili normovaný stav zaměstnanců a banka nám odmítla vyplatit peníze na prémie. Čtvrtletní. Před Vánoci.

„Základní plat“ je stejně jen fikce, protože nikoho až tak nezajímá „plat“ jako „příjem“. To znamená plat + prémie + odměny + další benefity - daně a další odvody. Když jsem nastupoval do ZEZu, končila právě krátkodechá Racionalizace mzdových soustav (RAMS) z roku 1973, v níž podstatnou součástí mzdy byly prémie. Dopad dřívějšího zavádění RAMS popsal kolega Alois Burský ve svém starším článku Mzdový systém za všechny peníze:

„Jestliže chceš někomu prémie zvýšit, musíš jinému prémie snížit. A jestliže nebudeš mít komu prémie snížit, nebudeš mít odkud vzít peníze na zvýšení těm dobrým pracovníkům. Takže když budou v dílně pouze dobří pracovníci, tak budou vydělávat méně než dobří pracovníci v dílně, kde je i několik špatných pracovníků.“ Poučení: Přijímej lemply!

Pak byly v rámci Zdokonalení účinnosti mzdové soustavy (ZEÚMS) prémie zrušeny a převedeny do základu. Pamatuju se, jak se paní kolegyně od rýsovacího prkna vedle mého nevěřícně dívala na svou výplatní pásku: „Tak já jsem dostala přidáno, ale mám míň!“

Později jsem podobný efekt zažil i na MTTÚ, když nastoupil ZEÚMS 2 (Zlepšení zdokonalení účinnosti mzdové soustavy). Jak jsem to tak pozoroval, měly ty změny v odměňování jediný účel. Příprava nového systému trvala vždy nejméně rok (až dva), a během ní bylo zakázáno zvyšovat platy. U kterých se tak nějak očekávalo, že by měly růst aspoň po dvou letech, alespoň u těch začínajících zaměstnanců. Což mne vedlo k domněnce, že všechny ty reformy byly dělány jen proto, aby se drželi zaměstnanci u huby a na uzdě držela inflace.

(BTW: Nebýt výšeuvedeného článku na již ukončeném blogu „Celkem spokojený důchodce“ bylo by na webu pod heslem ZEUMS nalezeno toliko Zentrum für Energie- und Umweltmedizin Sachsen. Jo jo, na internetu je všechno – všechno, co tam někdo dá. A co někdo nesmaže z vyhledávání.)

Ale ono to neskončilo ani po velvet revolušn, kdy jsme se stali Českým Telecomem. Zatímco za bolševika trvala průměrná doba života systému odměňování několik let, za menševika se zkrátila natolik, že než byl „implementován“ jeden systém, začalo se už s dalším. V rámci nějakého toho ZEÚMSu 4 jsme se dočkali i „osobního hodnocení“. Tehdy mne dost štval jeden kolega, který si práci šetřil, aby náhodou nedostal nějakou jinou. No a protože byl sice kolegou ve směně, ale já byl vedoucím směny, tak jsem ho po třetím vážném varování takhle jeden kvartál sejmul na osobním hodnocení a část jeho snížení jsem vrznul tahounovi. Náramně se to osvědčilo, neboť se skutečně přestal vést s ostatními. Když jsem mu chtěl avšak příští kvartál, ve kterém se polepšil, zase polepšit, už to nešlo, protože to bych musel sebrat onomu tahounovi, a zbylou část si už rozebrali další vedoucí směn. A v rámci provozu jsme měli jen jeden pytel s penězi. Takže jsem už nikdy nikomu nesnižoval hodnocení!

Ono se to s dalším zlepšením toho vylepšení zdokonalování stejně vytratilo. To když se zavedly nové tabulky, ve kterých byly uvedeny jednoznačné parametry hodnocení: Vzdělání a doba zaměstnání (věk). Obdrželi jsme maličko peněz navíc, což vedlo k tomu, že přidáno mohli dostat jen ti největší lemplové! Oklikou jsme se tak vrátili do časů socialistické REMS…

Další mzdový systém to však měl napraviti. Nové bodování ukázalo, že bych měl podle tabulek dostat několik tisíc navíc! To byla tvrdá data, o nichž se nedalo pochybovat. Vyšlo nám to všem inženýrům vedoucích směny náramně. Až na to, že jsme reálně dostali přidáno – padesát korun. A japato? No protože rozhodující veličinou zde byl jistý finanční limit, tedy pytel peněz. A tak byly zavedeny dříve nezmiňované KOEFICIENTY, abychom se do toho limitu vešli. Protože jsem ony tabulky připravoval i pro své čtyři podřízené, trávil jsem nad nimi po několik měsíců vždycky dvě až tři hodiny ze směny. A to nepočítám čas strávený kvůli tomu na pumprdentlich* poradách. Kdyby se peníze za ten čas, který jsme všichni zúčastnění vyhodili oknem za onu rekonstrukci zlepšení vylepšení, strčily rovnou do mezd, tak jsme si všichni mohli náááramně polepšit.

A tak si myslím, že dnešní zdravotníci skutečně dostali ony zasloužené desetitisíce. Dostali je slíbeny. No a pak byl na ty odměny „aplikován“ koeficient 0,001.

Anebo ještě jinak: Český Telecom byl celkem asi šestkrát privatizován, než se (ne)zadařilo. V rámci zalíbení se budoucím majitelů pak dosud ti státní manažeři zaváděli zeštíhlování, liberalizaci, identifikování úspor, vymísťování, transfery, rovněž i „procesy výrazných restrukturalizačních a racionalizačních změn, v jejichž výsledku dochází i k organizačním změnám, které mají dopad do oblasti zaměstnanosti, kde jedním z důsledků je i rušení některých činností, pracovních pozic a následný odchod zaměstnanců z důvodu nadbytečnosti“ – tedy vyhazovali lidi. A najednou byly i peníze na odměny! A bylo dokonce v kolektivním jednání s odbory zakotveno báječné navýšení o 12 %!

Jaký pak byl náš údiv, když skutečné navýšení se konalo ve výši procent pouhých téměř dvou. A přitom těch dvanáct procent bylo v konečné poskytnuté sumě opravdu naplněno! Odměňovalo se totiž shora dolů. A protože se Český Telecom časem dopracoval až k dvanáctistupňovému řízení, tak jak to padalo dolů, tak to řídlo. Neb byl k dispozici onen jediný bájeslovný pytel peněz. Když dostal generální ředitel svých 14 %, tak na negenerální ředitele zůstávalo 12 a na náměstky 10 %. A tak stále dolů až k těm pár lidem na základní úrovni. A ta ředitelská procenta se samozřejmě počítala z úplně jiných základů, než jsme v prvních letech 21. století měli my. Pamatuju se na téměř plačícího bývalého kolegu, takto manažera na sedmé úrovni, který si zoufal, když se jednou měly rušit roční odměny:

„Copak ty, ty přijdeš jen o pár tisíc, ale víš, o kolik přijdu já?“

Věděl jsem. Těch tisíců byly desítky, mohla být i stovka. Čím vyšší úroveň, tím více stovek tisíc. V té době se totiž už bezostyšně a bezdůvodně rozevřely nůžky v platech, kdy manažeři velkých státních firem měli příjem vysoce a drze převyšující odměnu za výkon funkce hlavy státu.

No – a tak ty báááječné odměny zdravotníci možná skutečně dostali!

Průměrně.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 5. června 2020

* pumprdentlich = na hovno, alespoň podle mistra českého jazyka Oty Pavla

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy
Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy

Chvíle strávené nad knížkou jsou pro děti velmi důležité. Pořiďte dětem adventní kalendář plný kouzelných vánočních příběhů. Zkraťte si čekání na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.