Jako ponížení a ostudu pro premiéra Jamese Camerona hodnotí část britského tisku noční rozhodnutí parlamentu neposlat rakety proti armádě syrského diktátora Asada. Uvádějí, že něco podobného se nestalo od roku 1782, kdy parlament odmítl poslat další vojáky do vznikajících Spojených států. Těžko volit nevhodnější příklad. V roce 1782 se britský parlament zachoval moudře a státnicky, když odmítl pokračovat v koloniální válce, kterou nešlo vyhrát. Navíc, v Severní Americe vznikal státní útvar, který mírou demokracie a společenskou dynamikou byl příkladem a inspirací pro západní svět – a za moudré rozhodnutí se odvděčil mimo jiné i vstupem do dvou strašlivých světových válek, které nezavinil, nevyvolal a snadno by je za oceánem přečkal v pohodlném závětří.

Že by podpora fanatických pojídačů lidských jater vedla k obdobě této historické situace, si dovolím pochybovat. Ano, natočené video s oběťmi plynového útoku je otřesné. Bohužel chybí nezvratný důkaz původce. A ještě navíc: jde o epizodu z občanské války. Irácký Husajnův režim používal otravný plyn proti svým protivníkům běžně. Jenže se změnilo mediální prostředí a zhruba stejný typ lidí křičí na Camerona za to, že do války nejde a paralelně odsuzuje Tonyho Blaira, že do irácké války šel. Že jedna byla pozemní, druhá jenom letecká? To je ale hodně surová demagogie. Raketa nebo tank, jedno i druhé nese smrt. Hájit všemi prostředky včetně zbraní musíme svoji svobodu. Exportovat ji v pumovnicích spolu s balíky coca-coly sice jde a jsme toho opakovaně svědky, ale výsledky jsou převážně negativní. Zásah v Jugoslávii je v tomto smyslu výjimkou, ale kdo tam byl, mi asi potvrdí, že oblast míru, porozumění a spolupráce tam nevznikla. Aspoň se tam nevraždí. Tento cíl americké rakety nenaplní.