O Koncepci občanského vzdělávání v České republice jsem se dočetl na Novinkách v komentáři Václava Klause ml. Autor ho vnímá jako dílo neomarxistických aktivistů, kteří pomalu, ale jistě prostupují strukturami veřejné správy a snaží se společnost uchopit mocensky a ideologicky. 

Obezřetnosti v tomto smyslu není nikdy dost. Podle toho, co čtu na serveru pedagogicke.info, má být elaborát po projednání vládou publikován a pak si budeme moci udělat úsudek, zda opravdu jde o levičáckou masáž, a pak na to bude prostor k adekvátní reakci.

Nicméně jsem se v myšlénkách vrátil do svého dětství. Coby ročník 1945 jsem nic než ideologickou masáž nezažil. Do školy jsem poprvé šel v září 1951. To už Horáková a Kalandra byli popraveni a Slánského zatkli dva měsíce poté, co jsem zahájil studium první obecné. V druhé třídě jsme museli vytrhávat Slánského portrét z čítanky a zamalovávat inkoustem jeho jméno, to už byl popraven a jeho popel nasypali soudruzi na náledí, aby jim neklouzala kola. Tehdejší děti neznaly nic než totální masáž a o to hůře, že se rodiče před nimi báli otevřeně mluvit. Stačilo neopatrné slůvko dítěte a soudruzi postihli celou rodinu.

No a přece jsme nezblbli a většinově jaksi samovolně dospěli k rozumnému světonázoru. Ony totiž tyhle ideologické masáže jdou proti zdravému rozumu a základní lidské zkušenosti. Je to hradba slov, nic víc, kdežto člověk svou praxí je konfrontován s realitou a záhy odhalí ten rozpor.

Nechci tím bagatelizovat to, co vyvěrá – jak čtu – původně od ministra pro lidská práva Jana Chvojky a jeho týmu. V Babišově vládě takový post není. Materiál by měl být po projednání vládou zveřejněn a předložen k diskusi, takhle se to za minulého režimu říkalo taky. Tak tedy budeme diskutovat, dokud to ještě jde.