Ruský dodavatel plynu Gazprom oznámil už dvěma německým společnostem, že mu vyšší moc zabraňuje v dodávkách. Na tomto očekávaném kroku – uzavření kohoutu – je zajímavé to, že se Rusové snaží o jakýsi náznak legálnosti, jakoby se chtěli vyhnout právnímu popotahování. Pořád se nám nechce věřit, že to udělají, ale toho večera, kdy Vladimír Putin ve svém projevu oznámil oficiální ruské uznání separatistických území na východě Ukrajiny, se nám taky nechtělo věřit, že za pár hodin zahájí válku.

Úvahy o vině evropských politiků a jejich krátkozrakosti jsou sice hodně frekventované, avšak zbytečné. Zbytečné ze dvou důvodů. Především na věci nemohou nic změnit a nepřibližují nás k nějakému řešení ani o milimetr. Zadruhé nikdo nepředpokládal, že Putinovo Rusko tak zásadně překročí historický Rubikon a definitivně se vzdá pokusů stát se normální zemí, která normálně funguje v normálním světě kooperace, produktivity a obchodu. Ani to předpokládat nemohl.

Pokud opravdu dojde na černý scénář, a vypadá to, že dojde, pak nevyhnutelně nastanou v celé Evropě politické otřesy. Bude to trhací zkouška Evropské unie – zájmy evropského Východu a Západu jsou rozdílné, Východ se cítí existenčně ohrožený, Západ spíše zvolí zachraňování planety, než aby riskoval zimu v čepici a ve svetru kvůli nějakému Pobaltí. Nebo Česku. Ovšem ani zájmy takzvaného Východu nejsou obecně definované. Pokud jde o Pobaltí a Polsko, o tvrdém postoji nelze pochybovat. Naopak Maďarsko je zřejmě připraveno sehrát s Putinem podobnou hru, jakou pod vedením admirála Horthyho hrálo s Hitlerem. Slovensko je v politickém rozkladu a má našlápnuto na masivní kolaboraci, pokud se do čela vrátí Fico. O Bulharsku a Rumunsku toho v tomto ohledu moc nevíme, Rumunsko hrálo nezávislou hru závěrek války proti Hitlerovi a posléze pod Ceauceskem i vůči Brežněvovi.

A co Česko? Na mezinárodním poli hraje Fialova vláda jednoznačně pozitivní roli. Doma je ovšem pod sílícím tlakem, protože absolutně nejde vstříc (ostatně ani nemůže jít) očekáváním, jež do dvou koalic (jedné už neexistující, v totálních troskách) vkládali voliči.

Velkou neznámou je v tomto ohledu pozice Andreje Babiše. Ten zatím mydlí vládě schody (oplácí jí to, co opoblok dělal jemu za covidu) a dokola omílá heslo o tom, že vláda nemyslí na „naše lidi“. Nevíme ale, jaká je jeho pozice vůči ruské hrozbě. Opatrně praktikuje jakýsi nacionalismus plného kastrólu. Vedle sebe ale má nacionalisty tvrdšího ražení, především SPD podporované formacemi, z nichž je nejviditelnější Trikolóra, a ty by jistě posloužily jako kolaborantská politická alternativa ve stylu Viktora Orbána. Zatím se pohybují někde v suterénu, ale nedělejme si iluze, to se může změnit velmi rychle, záleží na dynamice hroucení ekonomiky. Politici jsou kejklíři nabízející naději a když je zle, skok na vějičku se stává oblíbenou disciplínou.

Z toho všeho plyne, že nás nečeká nic dobrého. To, že si na zimu musíme připravit svetr a čepici, je to nejmenší.