Konzervativní Polsko tone v blaženosti, protože je první unijní zemí, již nový americký prezident navštěvuje. V této souvislosti je dobré si připomenout, jak jsme si s Poláky blízcí a o co víc vzdálení.

Máme podobnou řeč a jsou zde obapolné sympatie. Nejnápadnější ale rozdíl je zřejmě ve stupni odolnosti vůči hrozbám. My nad nimi bědujeme, kdežto Poláci bojují. Postavili se Hitlerovi a Stalinovi, když je oba krvaví tyrani napadli, a v průběhu války postavili dokonce dvě podzemní armády. Zde ale je zajímavé, že nakonec jsme my i oni dopadli stejně, zůstali jsme jedni jako druzí sovětskou kolonií.

Odpor proti komunismu se dal vysledovat v obou zemích. U nás to však byla spíše intelektuální elitní akce, kdežto Poláci založili ve své Solidaritě rozsáhlý celonárodní odpor. V současnosti jsme jedni jako druzí tlačen do kouta vládnoucí skupinou Evropské unie. A zase je tu rozdíl. Poláci se rozhodli stát se významným členem NATO, dávají na obranu 2,5 procenta HDP, kdežto my se tetelíme kolem jednoho procenta. Když se u nás jednalo o instalaci protiraketového radaru v Brdech, zvedl se široký odpor a významný disident Petr Uhl ve veřejnoprávním rozhlase brojí proti NATO a pochvaluje si, jak to referendum na Krymu zjednalo spravedlnost. Což není, prosím, argument nebo snad stížnost proti veřejnoprávnímu rozhlasu, že dal hlas a prostor významné osobnosti veřejného života. Jen je to zřejmě symptomatické, že tyto postoje existují a jsou veřejně hlásány a mají široký ohlas. Proruská propaganda - a to, co pan Uhl předvedl, na ten pojem sedí stoprocentně - by naprosto nebyla zajímavá a efektivní, kdyby nepadala na dychtivě přijímající půdu.

Úplně špatné to ale s námi přece jenom není. Důkazem je pořád ještě pevný postoj Bohuslava Sobotky a jeho sestavy stranických předáků. Ti by se samozřejmě neodvážili proti neomarxistům z Bruselu špitnout, kdyby se nebáli nevlídné odezvy veřejnosti. Trumpova návštěva v Polsku tedy bude i pro nás velmi zajímavá a nepochybně bude pozorně sledovaná.