Nastala neobvyklá situace. Kritické okamžiky jsme prožívali i dříve, ovšem to byly ozvěny zemětřesení s epicentrem někde jinde. Ekonomická krize, recese? Přivalila se odkudsi zpoza Atlantiku. Ukrajinská krize a odezva evropského společenství přináší dopady jiného druhu. Sankce, to není nic jiného než postupné vyloučení z okruhu ekonomické a v přesahu i politické a vojenské kooperace.

Evropa a USA dávají najevo, že nehodlají tolerovat všechno, a pokud chce Rusko pokračovat v imperiální politice, musí si hledat jiné partnery. Určitě je najde, o tom netřeba pochybovat. Je to hlavně problém Ruska, zdali mu nová partnerství prospějí nebo uškodí. Vznikne nová opona, ať už se bude zase nazývat železná nebo nově zlatá nebo nejnověji naftová nebo jakákoli jiná.

Embargo či odtržení má bolestné dopady na obě strany. Právě v tom je neobvyklost této situace.

Krize z minulosti jaksi přišly, jak řečeno, odkudsi, a ekonomové, laureáti Nobelových cen, byli ve sporu, co se stalo, jak to vzniklo a co se s tím dá dělat. Teď je to jasné - problémy jednoznačně nastanou v důsledku vládních rozhodnutí, jak kolektivních, tak jednotlivých vlád.

To bude mít i vnitropolitické důsledky. Zatímco Jan Mládek, pronásledovatel soukromě podnikajících parazitů, hořekuje nad dvoumiliardovou ztrátou, jeho stranický kolega Lubomír Zaorálek seriózně uvažuje o krocích, jež by měly ztráty minimalizovat. Ministr zemědělství Marian Jurečka, lidovec, dokonce dává najevo znechucení z podělanosti před dopady sankcí.

Veřejnost ovšem budou zajímat činy vlády, nikoli připosraná nebo silná slova jednotlivých členů. Pocity jsou nejednoznačné. Ruská agresivita, porušování mezinárodních slov, narušení uznaných státních hranic a vojenská podpora nacionální iredenty, to vše jsou činy nepřípustné ve slušné společnosti. Na druhou stranu je třeba značného stupně slepoty, abychom pokládali ukrajinské vedení za slušnou demokratickou strukturu, s plnými právy stát se teď hned integrální součástí západního společenství. Je zde volba mezi dvěma špatnými variantami, na jedné straně pololegální režim bez záruky na další slušný vývoj, charakterizovaný úpornou snahou o internacionalizaci konfliktu, na druhé straně agresivita temné orientální despocie, vysílající povzbudivé signály všem reakčním silám zleva i zprava politického spektra.

To druhé nedobré je víc nedobré, ale ani to míň nedobré není dobré.

O to složitější je pozice naší vlády, která má na situaci reagovat a napomáhat minimalizaci škod, které samozřejmě vzniknou subjektům, které nemají s konfliktem pranic společného, nezavinily ho, nepodporovaly ho a jen na něj doplatí.